ARCHIV

Prezident Klaus a sto jednička

Poté, co prezident přijal předsedu ODS Topolánka, toho času pověřeného jednáním o sestavení nové vlády, vyšlo najevo, že jej bude jmenovat premiérem, aniž by na něm požadoval sto jedna poslaneckých podpisů, zajišťujících mu ve Sněmovně důvěru.Nato se snesl na jeho hlavu menší vodopád kritiky (Ministr Rath, kterému už po volbách zjevně otrnulo, jej se svým typickým šarmem nazval nepřímo „tlachalem“). Považuji kritiku prezidenta v tomto případě za nevěcnou a nespravedlivou.

Prezident chtěl totiž podpisy kdysi na Stanislavu Grossovi. Bylo to v docela jiné situaci, v období uprostřed mezi dvěma volbami. V těch, co předcházely, dosáhl velkého úspěchu předseda ČSSD Špidla, mimo jiné i tím, že dával jasně najevo svůj odpor k jakémukoli zatahování komunistů do nějaké úzké spolupráce na parlamentní úrovni. Tento svůj slib v podstatě dodržel, ovšem za cenu toho, že se ČSSD vnitřně úplně rozklížila. Po Špidlově demisi měl prezident právo se nového kandidáta na funkci, Stanislava Grosse, ptát: je schopný vládnout dál s dosavadní křehkou většinou sto jedna hlasů? Existuje ta většina ještě vůbec? Jediná další reálná možnost, jak by vláda mohla dostat v Poslanecké sněmovně důvěru, byla tichá dohoda s komunisty o jejím tolerování. To by nutně znamenalo neformální spolupráci, takovou, jakou posléze provozoval na parlamentní půdě premiér Paroubek. Tedy něco, co tu po Listopadu v tak výrazné formě ještě nebylo. K tomu ovšem ve volbách ČSSD nedostala od voličů žádný mandát: bylo by tedy korektní a legitimní, kdyby se ho byla v předčasných volbách pokusila získat. Klaus měl ke svému požadavku pádný důvod. Je fakt, že to tehdy takhle neřekl a je otázka, zda to měl úplně přesně promyšlené. To se mu dnes mstí. Nicméně jeho rozhodnutí bylo z výše uvedených důvodů správné.

Dnes je situace úplně jiná. Je po volbách. Prezident pověřil Topolánka jako představitele nejsilnější strany jednáním o sestavení vlády, a zjevně ho hodlá pověřit i funkcí premiéra. V tomto smyslu není vázán ústavou, nicméně postupuje podle zaběhnuté konvence. Voličský mandát je jasný: všichni ti, kteří volili ČSSD, ji volili s vědomím, že bude tiše spolupracovat s komunisty. Ostatní nekomunistické strany daly jasně najevo, že s komunisty spolupracovat nebudou. Voličská přízeň se rozdělila půl na půl. Když si odmyslíme vliv problematického volebního zákona, který na sebe kdysi ušila Klausova ODS ve spolupráci se sociálními demokraty, dá se říci, že voliči řekli své „ne“ spolupráci ČSSD a KSČM tím úplně nejslabším způsobem, jakým to šlo. Škarohlíd by mohl říci, že víc než polovině voličstva (můžeme plným právem započíst i ty, kteří volit nepřišli) je to přinejmenším fuk. Prezident tedy jmenuje premiérem nejprve člověka pověřeného nejsilnější stranou. Není prezidentovou starostí, zda ten člověk získá nebo nezíská důvěru v Poslanecké sněmovně. To je starost nominovaného. Když důvěru nezíská, budou následovat dva další pokusy a pak případně nové volby.

KSČM má v naší společnosti zvláštní statut: v roce 1989 nová politická elita zjistila, že bez komunistů neumí vládnout. Když se jich pak chtěla zbavit, už to nešlo. KSČM postupně vrůstala a prorůstala do českého politického systému, její integrace vyvrcholila spoluprací s Paroubkovou ČSSD v posledním roce. Spolupracovat s ní je pro úroveň české demokracie nežádoucí, zakázat ji nelze. Minimálně padesáti procentům lidí u nás nevadí, když bude nějakou formou spoluvládnout. Ti, kterým to vadí, demonstrují, naposled na Václaváku. Jsou jich řádově tisíce. Aby ty demonstrace měly vůbec nějakou politickou váhu, muselo by účastníků být tak stokrát víc.

Mladá fronta Dnes 19. června 2006