ARCHIV

Zoufalství českého tisku

V Čechách je dosti složité zjistit, co si kdo skutečně myslí. Vcelku to nepřekvapí u politiků, kteří doba učinila naprosto závislými na pocitech mas. To jim znemožňuje delší než čtyřleté horizonty tváří tvář událostem, které vyžadují perspektivu desetiletí. Jejich hlavní činností se tak stává sledování žebříčků popularity, zatímco sledování národních potřeb klesá, stále hlouběji, do smrdutých bažin. Ti statečnější se snaží tomuto smrtonosnému trendu vzdorovat, ti obratnější, jako pan prezident, z něj obratně těží.

Mnohem trapnější je to ovšem u českých masmédií. Novinář, na rozdíl od politika, nenese prakticky žádnou odpovědnost. Nezávisí na veřejném mínění. Jeho omyly nemívají fatální důsledky.Dalo by se tedy očekávat, že nezávisleji myslí a projevuje více názorové statečnosti.

Irácká krize ovšem odkryla, že podobná očekávání jsou holou iluzí. Na Spojené státy se snesla zuřivá bouře slov. Jasně prokázala, že drtivá většina českých novinářů, ať již jsou odkudkoli, se snadno shodne na primitivním antiamerikanismu.Právo to má alespoň v popisu práce. Hájí zájmy různých levicových proudů, pro které je jakýkoli americký triumf pohromou. Je vcelku fuk, jde-li o válku nebo upravenou kukuřici. Vzhledem k politické orientaci Právo chápu, jakkoli s ním v ničem nesouhlasím.

Od ostatních médií bych očekával méně slepý postoj a jsem zděšen, jak je v nich názorová pluralita udupána. Česká televize se stala tribunou protiválečných demonstrantů. Publicistika, která by tyto postoje jaksi vyvažovala, zde v podstatě neexistuje. Veřejnoprávní kanál rezignoval na snahu dobrat se nějaké analýzy, místo ní nadšeně reprodukuje sprosté osobní útoky na adresu prezidenta Bushe. Lidovky a MF Dnes jsou o něco sofistikovanější, ale o nic více uměřenější. Zejména zahraniční zpravodajství MF Dnes je konstruováno úděsným způsobem. Zprávy této rubriky jsou v podstatě k nerozeznání od osobních komentářů. Ty v rubrice nemají co dělat, pomineme-li už jejich jednobarevnost. A tak by se dalo zvesela pokračovat.

V Čechách prostě chybí pravicová žurnalistika. Současná média pokrývají prostor od extrémní levice k liberálnímu středu. Pravicové postoje se sice vyskytnou v komentářích, ve struktuře zpravodajství však v podstatě neexistují nebo jsou nepřiměřeně zkracovány či obratem zlehčovány (viz podpora britského parlamentu válečné účasti).

Tato informační nerovnováha se netýká pouze válek. Týká se všech občanských postojů, které odporují představám o politické korektnosti. Tato je jediným kánonem současného novináře. Totalizuje prostor pro tříbení názorů. Ale zároveň, stejně jako komunismus, umožňuje médiím pohodlnou neproblematickou existenci uprostřed bezproblémového balastu. V tomto prostředí se rodí bezpohlavní názory novinářů, kterým chybí koule a odvaha předestřít divočejší části veřejnosti názory, které je třeba hájit. Novinář bez koulí chce vytušit, čemu lidé fandí, a o tom jim chce psát.

Před sto lety napsal Le Bon v Psychologii davů: „Podstatným a hlavním zaměstnáním tisku i vlád se stalo vytušení veřejného mínění…Není to snadné, neboť nic není pohyblivější. Tisk se tak stal pouhou informační kanceláří bez jakékoli ideje.Tak vzrůstá naprostá lhostejnost ke všemu, co není bezprostředním zájmem davů.“ Le Bon byl asi věštec.

Zdeněk Švácha