ARCHIV

Týden po volbách

Volby dopadly na první pohled druhým nejhorším způsobem, jak dopadnout mohly. Pár dní po uzavření volebních místností však už je možné vzít v úvahu i jakási pozitiva.

Především opadlo předvolební napětí, provázené výlevy nezměrné nafoukanosti, hysterické nenávisti i vzájemnými podrazy. V mohutném stínu aféry Kubice by nebylo dobré zapomínat na to, kolik másla na hlavě má premiér Paroubek: soustavně dělal blba ze svého hlavního konkurenta Topolánka, který ho nakonec porazil, a z ústeckého primátora Gandaloviče, nad nímž, ač papírově favorit, zvítězil jen s odřenýma ušima.

Za druhé: přestala existovat Poslanecká sněmovna s děsivou stojedenáctihlasou rudou mašinerií. Komunisté aspoň pro tuto chvíli ztratili své výsadní postavení, přestali Paroubka zajímat a budou se muset aspoň na čas uskrovnit. „Stojedenáctka“ byla ostatně především zásluha někdejšího prezidenta Havla: zajistil Špidlovi v roce 2002 hlasy svých levostředých stoupenců za tu cenu, že levicovější voliči ČSSD hlasovali pro komunisty. Teď se všechno vrátilo do normálu.

A konečně: pat znamená, že Paroubek bude muset přinejmenším odložit své nemravné plány na pacifikaci médií. To je velmi povzbudivé.

Patové uspořádání neumožňuje ani jedné z hlavních stran vládnout bez aspoň tichého souhlasu té druhé. Je samozřejmě velmi labilní, nemůže se udržet moc dlouho a hrozí nebezpečí, že ke zvratu dojde nekorektním způsobem (verbování přeběhlíků).

Paroubek nechtěl vládnout s Filipem v zádech proto, že by mu snad komunistické ideje byly nějak zvlášť blízké, lépe řečeno že by mu byly bližší než většině české společnosti – nýbrž proto, že by to byl daleko pohodlnější způsob vládnutí než např. někdejší vratká a nespolehlivá stojednička. Vládl by, jak řekl, i s Marťany, je to technokrat moci: dosti úděsná vlastnost. (Klaus i Zeman byli intelektuálové, pokud jde o různé varianty Marťanů, měli jakési zábrany nebo aspoň zbytky zábran).

Stávající vratká rovnováha se samozřejmě může snadno překlopit na tu či onu stranu. Jenže: Strana zelených vypadá teď, po Paroubkově humpoláckém experimentu s „levicovou frakcí“ zkonsolidovaně, v ODS asi v dohledné době nebude k dispozici žádný alkoholik, takže zbývá KDU-ČSL: ruku do ohně bych za ni nedal, i když moc pravděpodobné to taky není.

To, co nás čeká, je nejspíš dlouhé přetlačování. Premiér Paroubek se dnes na Primě vyjádřil v tom duchu, že nečeká rozhodnutí o nové vládě dřív než v srpnu: to je nejspíš realistický odhad situace.

Výchozí pozice jsou přitom jasné: ODS pracuje usilovně na koalici s KDU-ČSL a zelenými. Je zjevné, že taková koalice předpokládá aspoň toleranci ze strany ČSSD. ČSSD by tím přiznala porážku ve volbách, a to i tenkrát, kdyby byla odměněna funkcí předsedy Poslanecké sněmovny.

Proto zaujala obranářskou pozici: bez ní si její protivníci ani neumejou ruce. Vedení si zavázalo poslance, že neumožní existenci pravostředé koalice (strana tím demonstruje jednotu svého poslaneckého klubu). Žádá si funkci předsedy PS a „vládu odborníků“, cosi neprůhledného, duchnu, pod níž by mohly probíhat různé těžko kontrolovatelné politické posuny. Zároveň Paroubek vyjmenoval, co ČSSD „nepřipustí“: rovnou daň, školné, privatizaci veřejných služeb (jde asi hlavně o zdravotnictví), zdražování nájemného a odklon od proevropské orientace. Z toho se dá nepřímo usoudit, že si ve „vládě odborníků“ žádá rozhodující vliv na ministerstvu financí, školství, zdravotnictví, místního rozvoje a buď na ministerstvu zahraničí nebo aspoň na novém ministerstvu pro evropskou integraci. I tento soubor požadavků je pro protivnou stranu nepřijatelný.

Zbývají již vyzkoušené varianty: opoziční smlouva, tolerance vlády výměnou za významné funkce, velká koalice. První dvě se použitím jaksi opotřebovaly, na opoziční smlouvu doplatila ODS v době, kdy byla v podobném postavení jako dnes ČSSD, na toleranci ČSSD přistoupila v době, kdy byla jako silná strana něčím novým a dosud nezkonsolidovaným, ve velké koalici by dnes tahala za kratší konec (je slabší než případný partner a navíc prezident v rozhodujících chvílích kope za ODS).

Zdá se tedy, že si hlavní protagonisté, Paroubek a Topolánek, budou tentokrát muset vymyslet něco zbrusu nového. Jsou toho vůbec schopni? Klaus a Zeman měli jakousi invenci a disponovali určitou mírou velkorysosti (aspoň k sobě navzájem, k jiným už tolik ne). Paroubek je stranický aparátčík s předlistopadovou zkušeností, Topolánek regionální politik, jehož jen náhoda vynesla na nejvyšší post ve straně. Vyprodukují nakonec něco jiného než málo životnou zplácaninu? Nebo dovedou zemi přes několik peripetií k mimořádným volbám?

A zbývá ještě připomenout, že politické hrátky tohoto typu předpokládají docela stabilizovanou mezinárodní situaci. Ta dnešní tak aspoň na první pohled vypadá. Stačí však malá změna, a to, co zatím může mít zničující charakter jen výhledově, ho bude mít hned.

11. června 2006