ARCHIV

Průvodce českou politikou

Příručka pro Marťany

Premiér Paroubek před časem prozradil, že hodlá vládnout třeba i s Marťany. Zdá se, že je dokonce bude potřebovat, jen s komunisty po volbách asi nevystačí. Marťany je však na pobyt v české politice předem připravit – nejen proto, aby dokázali s českým premiérem komunikovat, ale aby byli schopni v drsném českém politickém klimatu vůbec přežít. Následující řádky jsou tedy jakýmsi prvním nedokonalým pokusem o bedekr pro mimozemšťany.

Soustavným problémem českého prostředí, milí Marťané, je, že by tu pořád někdo chtěl vládnout, což v důsledku znamená, že by ho taky někdo musel poslouchat. Tento nedemokratický vztah nastoluje ovšem nerovnost mezi lidmi: totiž mezi blbými a chytrými, línými a pilnými, daremnými a slušnými. Technice, kterou se tomu pokoušíme zabránit, říkáme demokracie, přesněji řečeno demokracie s lidskou tváří. Je internacionální formou, ale naše, národní obsahem.

Demokracie v našem pojetí je systém, který účinně brání příliš ambiciózním individuím, aby získala jednoznačný mandát k vládnutí. Trvalo to sice nějaký čas, než se nám povedlo ho nastartovat, ale od roku 1996 už v podstatě funguje a nyní byl doveden tak daleko, že už v podstatě nevyžaduje žádného vylepšování.

Základním kamenem demokracie jsou politické strany. Z počátku jsou s nimi potíže: v pubertálním věku totiž projevují sklony k nemravným mesaliancím, kterým se říká koalice. Je to jako u koček, a zabránit se tomu dá pouze včasnou kastrací. Ideální pro náš způsob demokracie jsou strany, kterým se říká komunistické: ty se svou podstatou k vytváření koalic vůbec nehodí. Nejlepší by tedy bylo, kdyby se demokracie skládala ze samých komunistických stran. My máme bohužel zatím jen jednu.

U ostatních stran lze choutkám na koalici zabránit tím, že se jim vštípí nějaká zásada: například že politika je neustálý boj kapitalismu se socialismem nebo naopak, nebo že v rámci občanské společnosti politické strany vůbec nemají být, nejdřív ovšem ty ostatní a pak teprve i ta naše. A že tyto zásady jsou podstatné, a proto vylučují nějaké každodenní handrkování o přízemní problémy.

Velkým problémem politických stran je členstvo: vnáší do jejich činnosti chaos. Ideální strana nemá členstvo buď žádné, případně má jen takové členy, kteří jsou už mrtví (pokud jsou zároveň bohatí, mají tu výhodu, že mohou stranu sponzorovat).

Zpočátku chtějí některé strany vládnout, z čehož plyne, že jiné se ocitají v tzv. opozici; ale poměrně rychle se vytvoří situace, v níž je to stále těžší a těžší. Nyní jsme se dopracovali do stavu, kdy nebudeme mít sice vládu žádnou, ale zato hned dvě opozice, obě na chlup stejně silné. Tento stav má velmi blízko k dokonalosti.

Zbývá už jen jediná otázka: co si s Vámi, milí Marťané, vlastně počneme? Nejen že Vás vůbec nepotřebujeme, ale představujete pro nás rizikový faktor: třeba se budete chtít s někým domlouvat, někomu ustoupit nebo dokonce, nedej Bůh, někomu podat ruku. Kdyby to tak šlo dál, mohla by se naše demokracie sesypat jako domeček z karet.

Takže: víte toho o nás už dost, sbalte si kufry a zmizte. Jinak vás čeká naše tuzemská specialita, totiž tak zvaný odsun. A to budete koukat!

4. června 2006