ARCHIV

To tu ještě nebylo

Výsledek víkendových voleb do Poslanecké sněmovny otevřel zřejmě nejhlubší politickou a ústavní krizi, jaká Českou republiku za krátkou dobu jejího trvání potkala. Přitom je příznačné, jak se situace volby od voleb zhoršuje: výsledky v roce 1996 a 1998 umožnily jakousi dohodu mezi nejsilnějšími stranami (komunisté zůstávali ještě mimo hru). V roce 2002 existovala kromě přesvědčivé většiny sociálních demokratů a komunistů ještě nepřesvědčivá většina tří nekomunistických stran, která se taky po dlouhou dobu uplatňovala. Teď nastal úplný pat. Má sice své výhody, hlavně tu, že v nové Poslanecké sněmovně, která zasedne tak jako tak, zmizí pekelná komunisticko-sociálnědemokratická stojedenáctka a Paroubek bude sice ještě nějakou dobu vládnout dál, ale s nulovým mandátem. Jenže co naplat: při tomto stavu věcí by nebylo divu, kdyby ve veřejnosti postupně sílila skepse k demokratickému uspořádání jako takovému.

Základní poučení z divoké volební kampaně je, že politizace státní správy u nás dosahuje dosti neuvěřitelného stupně. Úniky důvěrných a tajných materiálů s politickým podtextem na tu či onu stranu jsou běžným jevem. A naprosto nezakryté pokusy předsedy ČSSD rozvrátit na poslední chvíli Stranu zelených svědčí o stejném úpadku politických mravů, jako je ten, na nějž si Paroubek u svých soupeřů tak hořce stěžuje.

Najít východisko z patové situace vyžaduje vysokou míru konsensu. A ten tu bohužel zrovna nyní chybí. Člověk, který by měl v tak choulostivé situaci zprostředkovávat a pomáhat konsensus spoluutvářet, se dva dny před volbami humpoláckým způsobem zapojil do předvolební kampaně ve prospěch strany, jejímž je čestným předsedou, a simuloval přitom postoj nezávislého komentátora politické scény, jímž prezident není a být nesmí. Pokud snad v ČSSD existovaly do té doby nějaké zbytky důvěry v nestrannost prezidenta, jsou nyní nepochybně fuč a nelze se tomu divit.

Nástroje na řešení krize jsou velmi nedokonalé. Na jejím vzniku mají podíl všichni zúčastnění kromě Strany zelených (moderátor okřikl v dnešní debatě předsedu Bursíka, který dal výrazně najevo, že do šťouchanic a tahanic jeho kolegů mu nic není a zčásti se v nich ani neorientuje; jenže on měl na to plné právo). Všechno začalo „nulovou tolerancí“ ODS, pokračovalo neuvěřitelně krátkozrakou politikou KDU-ČSL v době krize kolem premiéra Grosse a skončilo Paroubkovou neomalenou propagandistickou kanonádou, které mají dnes po krk asi i mnozí lidé v ČSSD. O US-DEU ani nehovořím, de mortibus nihil nisi bene (ostatně měla vždycky nejvíc starostí sama se sebou).

Základní zájem je, aby se krize vyřešila co nejrychleji a demokratickými prostředky. Možnosti jsou omezené. Jsou možné buď nové volby (asi nejčistší způsob, bohužel dosáhnout ho je technicky náročné), velká koalice (tu obě velké strany z pochopitelných důvodů odmítají, kromě toho by úplně marginalizovala opozici a dříve či později otevřela cestu do vysoké politiky dalším extremistům), nebo přetahovaná o poslance (způsob u nás obvyklý, leč velmi nedůstojný). Jakýmsi náznakem zmírnění politické atmosféry byla snad dnešní polední debata na ČT1, na níž byl premiér i předseda Topolánek o poznání méně hysteričtější než včera (protože vládne jakýsi zvyk kritizovat hlavně Paroubka, dovoluji si upozornit, že pan Topolánek včera několikrát zcela bezdůvodně a hrubě urazil reportérku ČT1, která s ním dělala krátký rozhovor na kameru).

Vrcholem včerejšího večera bylo ovšem i tak prohlášení Jiřího Paroubka pro média. Pan premiér se zdá být hluboce zakořeněn v předlistopadové éře. Jednoznačně pojmenoval třídního nepřítele: ODS ve vleku šedé ekonomiky mobilizuje své finanční zdroje (mít finanční zdroje je pro české socialisty zločin, a „mobilizovat je“ zločin na druhou), provázena přisluhovači z médií pracujícími v jejím žoldu (krátký seznam žurnalistů na indexu předložen). Toto ohavné uskupení útočí na levici, neštítí se ani násilí, pomluv a osočování (nikdo neprokázal a řekl bych že ani nemůže prokázat, že za projevy násilí odpovídá ODS) a nakonec se uchýlilo k metodám, jejichž obdobu nenaleznete v novodobé české historii jinde než v únoru 1948. Představuje nebezpečí pro demokracii. ČSSD ve volbách zvítězila, protože má s komunisty 101 hlasů (informace byla nesprávná, navíc je zajímavé, jak to, že premiér, ohánějící se budoucím hledáním podpory „napříč spektrem“ se najednou tak jasně váže na hlasy KSČM) a je bezpředmětné, aby se „Klaus“ (nikoli prezident) obracel na Topolánka. Projev má natolik normalizační povahu, že vyděsil i část regionálních funkcionářů strany, takže se premiér dnes v ČT1 choval už civilizovaněji.

Na projev vzápětí reagoval prezident Klaus, a i zde lze leccos přičinit. „Mnozí dobře víme“, prohlásil prezident s neodůvodněným sebevědomím, „kdo v podobě konfrontační kampaně tento sty do politiky přinesl“. Ovšemže to víme, byla to ODS po sarajevském atentátu a zejména pak počínaje volební kampaní v r. 2002. A dále: „Občané dali najevo, že si přejí změnu a nechtějí pouhé pokračování uplynulých let.“ Bohužel to nedali najevo dost důrazně, aby se to mohlo proměnit v politický mandát pro dosavadní opozici. A konečně, věřit, jak to činí prezident, že se navzdory patovému výsledku podaří sestavit funkční vládu, je optimismus, který v tuto chvíli vůbec nic neopravňuje.

Na závěr jen malá poznámka, týkající se mých kolegů v profesi, které pan premiér tak nevybíravě napadl. Každý z nás je kritizovatelný. Každý z nás má své politické sympatie a antipatie a má na ně právo, stejně jako pan premiér. Pan premiér si na to bude muset zvyknout. A když někdo nesouhlasí s předsedou vlády ČR, neznamená to ještě, že ho za to musí platit premiérův politický odpůrce. Obviňování tohoto druhu je ostatně v Česku odedávna běžné: když Masaryk napadl pravost Rukopisů, obviňovali ho, že to dělá za německé peníze. Když napadl rituální pověru, dělal to údajně zase za židovské peníze. Obviňovali ho nepochybně ti, které trápil pocit, že za to, co dělají, je jejich chlebodárci platí nedostatečně.

4. června 2006