ARCHIV

Proměny Václava Klause

První kroky nového českého prezidenta pozorně sledují zejména jeho odpůrci z řad politiků i někdejší hradní novinářské lobby. Nevraživou pozornost vzbudila už Klausova zdrženlivost ve věci odvolání ministra Rusnoka a jmenování jeho nástupce. Vidíte, nezměnil se, jásají, a je z toho cítit, že si to taky velmi přejí. Premiér ovšem postavil prezidenta do situace, kdy má odvolat ministra (a poslance) v podstatě za to, že pro něho v prezidentské volbě hlasoval. Staví ho do nemožné situace, a zdá se, že o tom ani neví.

Daleko závažnější je přitom způsob, jakým se Klaus vyjádřil ke dvěma choulostivým problémům: k otázce německé okupace a toho, co následovalo, a k irácké krizi.

Už ve svém televizním a rozhlasovém projevu prohlásil: nedopusťme, abychom svůj vzácný čas trávili nekončícími spory o výklad minulosti, dívejme se do budoucnosti s důvěrou a optimismem. Stanovisko k 15. březnu to vlastně jen konkretizuje: jde (ve válce a bezprostředně po ní) o události plné násilí a lidských tragédií; pocity křivd v myslích lidí přežívají dodnes. V ČR i v Německu bychom si měli umět říci: toto se stalo, dnes už minulost nezměníme, z dnešního hlediska šlo o činy nepřijatelné. Obracejme se do budoucnosti v duchu spolupráce, přátelství a porozumění.

A v rozhovoru pro Die Neue Kronen Zeitung se Klaus zavazuje, že hodlá slibovat jen to, co je uskutečnitelné a co může prospět budoucnosti ČR a Rakouska. Sudetoněmecký problém a Benešovy dekrety přenechává historikům, protože nepatří do dnešní politiky.

Tato vyjádření obsahují řadu protimluvů a nepřesností. O tom, co patří nebo nepatří do politiky, nemůže jednostranně rozhodovat jeden z účastníků politického sporu. Tvrdit, že minulost nezměníme, je zároveň banální i nepravdivé. Výklad dějin, bez něhož se neobejdeme, protože nám pomáhá pochopit to, co je třeba dělat dnes a zítra, znamená ustavičné měnění minulosti, protože minulost „an sich“ neexistuje, existuje jen v našich proměňujících se interpretacích. A v minulosti, o níž Klaus hovoří, se nedály věci nepřijatelné jen „z dnešního hlediska“. O nacistických zločinech si to přece netroufne říci ani ten největší nacionalista. A jde jen o to pochopit, že to, co se u nás dělo po válce, nebylo „spravedlivou odplatou“, ale jen jejich pokračováním. Zásady jako „nezabiješ“, „nepokradeš“, stejně jako přesvědčení, že žádné bezpráví nelze legitimovat jiným, které mu předcházelo, patří k základům křesťanské kultury a platí u nás už hezkou řádku století. Čeští historici si ovšem vymyslili teorii „příčiny a následku“, která má chování našich předků za války a hlavně po jejím skončení ospravedlnit. Jsou přitom nepochybně přesvědčeni, že tak slouží českým národním zájmům. Stejně byli kdysi přesvědčeni i obhájci pravosti Rukopisů a marně se jim jejich protivníci pokoušeli vysvětlit, že čest národa vyžaduje obhájení pravdy, a že lež zůstává lží, i když ji sdílí celý národ.

Klausovo vyjádření k irácké krizi je jen jakoby druhou stránkou téže věci. „Jestli je něco mým úkolem“, řekl prezident, „pak je to pokusit se, aby hlas České republiky zněl jednotně, aby mezi ústavními činiteli nebyly v této věci zásadní rozpory a pokud možno, aby tento názor byl co nejblíž názoru české veřejnosti“.

Politik má samozřejmě hájit zájmy státu, do jehož čela byl zvolen. Ovšem za té podmínky, že jsou to skutečné zájmy státu, a že jsou to zájmy oprávněné. O obojím nerozhoduje zdaleka vždycky to, jak velká část veřejnosti se za ně staví. Daladier a Chamberlain měli v roce 1938 za sebou drtivou většinu francouzského a britského veřejného mínění. To, co udělali, nebylo z dlouhodobějšího hlediska v zájmu jejich zemí, protože jen posílili svého úhlavního nepřítele, a nebylo to ani morálně oprávněné, protože se hrubě provinili proti loajalitě vůči svému spojenci. Francie a Německo se teď chystají provést něco podobného a ČR nesmí stát na jejich straně: starost politiků by měla být, jak takový nepopulární postoj prosadit, a ne jak sobě i druhým zdůvodnit, že ho nemusíme zaujmout.

Co vlastně znamená požadavek, aby se Václav Klaus změnil? Má se snad proměnit jeho psychika? To je třeba racionalizovat. Klaus ukázal, že si uvědomuje, že nová funkce, do níž byl postaven, vyžaduje jiný způsob vystupování než role politického lídra. Umírněné vystupování a snaha smiřovat nejrůznější stanoviska je však jen forma. Pokud bude sloužit špatným cílům a bude naplněna špatným obsahem, je veškerá umírněnost a smířlivost na nic.

Mladá fronta Dnes 18. března 2003