ARCHIV

Proč je důležité jít volit

Chuť účastnit se voleb v postkomunistických státech obecně a v České republice zvlášť postupně klesá: zatímco k volbám do ČNR v roce 1992 přišlo ještě 85% lidí, za čtyři roky do Poslanecké sněmovny volilo už je 76,4%, v roce 1998 o dvě procenta méně, před čtyřmi roky už jen 58% a letos se podle průzkumů k urnám chystá jen 54% oprávněných voličů. Všichni naši sousedé s výjimkou Polska jsou na tom výrazně lépe: v Německu loni volilo 77,7% lidí, a to byla přitom vůbec nejnižší volební účast v dějinách SRN; v Rakousku v roce 2002 něco přes 84%, na Slovensku v tomtéž roce 70% a v Maďarsku letos 64%.

Co vede české voliče k tomu, aby ve dnech voleb zůstali raději doma? Především přesvědčení, že „situace je standardní“, tj. přeloženo do srozumitelné řeči, že o nic nejde. ODS sice v roce 1998 mobilizovala proti socialismu (ve skutečnosti tehdy, jak se záhy ukázalo, nic podobného nehrozilo, což strana modrého ptáka vzápětí sama demonstrovala opoziční smlouvou), a dnes KSČM i ČSSD mobilizují stejně nevěrohodně proti „modré totalitě“ – jenže lidé je už neberou vážně, a těžko se jim divit. Chybí jim pocit nějakého výrazného ohrožení, ale především taky silný zájem na veřejném dění.

S tím souvisí i přesvědčení, že „není možné si vybrat“, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. „Politici“ jsou něco, co jde mimo obyčejného, řadového občana: nejsou mu sice k ničemu dobří, ale zároveň ani nijak zvlášť nebezpeční. Nejlepší je si jich prostě nevšímat.

Obě pohnutky tvoří jakýsi celek, který je ve všem všudy hluboce mylný. Čeští politici mají na té situaci jistě velkou, hlavní vinu. Nebylo by však docela spravedlivé svádět všechno jen na ně. V zásadě zároveň platí: jaká veřejnost, takoví političtí představitelé. Politika, ponechaná sama sobě, která necítí ani veřejnou podporu, ani veřejnou kontrolu, zvlčí. To je plod všeobecné lhostejnosti. Přes všechny anarchistické teorie o „občanské společnosti“, přímé demokracii atd. jsou volby nejvýznamnějším okamžikem, kdy občané dávají najevo, že politiku minulé vlády kontrolovali a že na základě toho někoho podporují a někoho ne.

Tvrzení, že o nic nejde, je vždycky, a v tuto chvíli zvlášť, mylné. Obě strany dnešního politického sporu přikládají volebnímu střetnutí velký význam: levice mluví o tom, že je třeba odvrátit katastrofu, kterou by znamenalo vítězství bohaté menšiny nad chudou většinou. Jejich oponenti upozorňují na postupnou centralizaci a monopolizaci ve všech sférách společenského života, na zbytnění funkce státu, které sociální demokraté s komunistickou podporou (bezprecedentní vstřícný krok směrem k neohusákovské KSČM) prosazují už teď, a které znamenají a budou znamenat omezení občanských práv a svobod. Chci však jen upozornit, že vážnost, kterou obě strany volebnímu boji přikládají, je tentokrát zcela oprávněná, a že volič, který jde k volbám, byť i proto, aby dal svůj hlas KSČM nebo ČSSD, se chová odpovědněji než ten, co se rozvaluje doma na kanapi s pocitem (leckdy na něm něco je), že politici mu dosud nedorostli.

Základní otázky jsou ve volebním střetnutí položeny jasně. Je na ně třeba odpovědět podle bible ano ano, ne ne: záleží mi na tom, co se u nás děje, a chci to ovlivnit. Kdo to zmešká, nesmí se divit, že se dobrovolně degraduje na Boží hovádko, s nímž si ti, kteří se pak bez jeho přispění proderou k moci, mohou dělat, co se jim zlíbí.

Bylo by vlastně dobře, kdyby tohle (a ani o chlup víc, tj. žádnou skrytou propagandu té či oné strany) řekl veřejnosti někdo, kdo se u ní např. ze své funkce těší větší vážnosti než autor těchto řádků, a kdo má prostředky i autoritu, aby veřejnost výrazně ovlivnil. Zatím tak nikdo neučinil, a proto to dělám já, bez iluzí, že oslovím víc lidí, než kolik stačí na jednu nohu od poslaneckého křesla.

Mladá fronta dnes, 23. května 2006