ARCHIV

Mackova facka

Příspěvek k analýze vztahu pracujících a veřejných činitelů ve vyspělé postkomunistické společnosti

Jsou události, které jako blesk s čistého nebe náhle ozáří a prosvětlí nepřehlednou a zamotanou situaci. Spousta věcí dostane zřetelnější kontury a docela novou podobu. Člověk v malém zažívá to, co potkalo svatého Pavla na cestě do Damašku: po krátké chvíli oslnění je pro něj svět najednou jako zázrakem přehlednější a srozumitelnější.

Do této třídy lze nepochybně zařadit facku, přesněji řečeno záhlavec, který vlepil na víkendovém sněmu Stomatologické komory Miroslav Macek ministru Rathovi.

Důvodem Mackovy akce bylo to, co o něm ministr před časem prohlásil v rozhovoru pro Lidové noviny: totiž že je amorální a svou nynější ženu si vzal kvůli penězům. Macek krátce na to Rathovi závazně slíbil, že mu dá do nosu. Tento víkend svůj slib splnil (mám dokonce pocit, že přijal nabídku moderovat diskusi na sněmu jen proto, aby mohl dostát svému slovu).

První část našeho rozboru se bude věnovat podstatě konfliktu. Mackovo jednání bylo všeobecně odsouzeno z hlediska estetického (úpadek politické kultury) i s ohledem na stranické preference (pánové Topolánek i Nečas Macka žádají, aby „zvážil své další členství ve straně“). Autor těchto řádek má k věci podstatně shovívavější postoj. Pokorně přitom doznává, že pohled na pohlavkovaného ministra mu přivodil jakési spontánní a těžko ovladatelné uspokojení. Z dalšího doufám vyplyne, nakolik je takový přístup amorální nebo ne.

Podle premiéra a dnes i předsedy ČSSD Paroubka šlo o čistě politický atak, srovnatelný s útokem neznámých surovců na místopředsedu KSČM Dolejše nebo rozzuřeného policisty na Kateřinu Jacques. Pan Paroubek je příliš zaujat pro svůj způsob. Například v nedělní diskusi na Primě řekl předsedovi Topolánkovi asi pětkrát, že lže (Topolánek mu to neřekl ani jednou). Kdyby byl, když se tak stalo po páté, pan Topolánek vstal a panu Paroubkovi jednu ubalil, provinil by se nepochybně proti příkazu Evangelia, že má člověk svému bližnímu odpustit ne pětkrát, ale sedmdesát sedmkrát. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že by nezhřešil proto, že pan Paroubek má jiné politické názory než on, nýbrž proto, že pan Paroubek je sprosťák. Mackův případ se také výrazně liší od přepadení Dolejše: nenapadl pana Ratha spolu s dalšími třemi svalovci v opuštěném zákoutí noční Prahy, nýbrž sám a na pódiu Sněmu, na němž shodou okolností zasedali odborníci víc než kdo jiný povolaní poskytnout účastníkům konfliktu odbornou první pomoc. Od případu Jacques se situace na první pohled liší tím, že pan Macek byl zcela neozbrojen a dr. Rath rozhodně není křehká blondýnka (paní Jacques se za tuto urážku předem omlouvám, pokud jí to nestačí, může mi přijít nafackovat).

Problém je v tom, že jsou tvrzení, proti nimž se svízelně argumentuje. Představte si, že by Vás v odborné debatě o tom, zda je pro ČR vhodnější poměrný nebo většinový volební systém, Váš oponent obvinil, že smrdíte. Obvinění očividně nesouvisí s meritem sporu. Můžete na to oponenta i diváky důrazně upozornit, věc s vaším údajným smrděním však zůstane otevřena a volá po řešení. (Příklad není úplně přesný, protože to, zda smrdíte či ne, se dotýká pouze Vás, v případě toho, co prohlásil dr. Rath, byla vlastně do sporu mezi ODS a ČSSD zatažena i Mackova choť, kterou už jen na základě presumpce neviny je třeba považovat za osobu sporem nedotčenou).

Když bylo obvinění vzneseno, jsou v podstatě dvě možnosti: falešně věcná – totiž pokus dokázat, že nesmrdíte, respektive že pokud smrdíte, nesmrdíte o nic víc než kdokoli jiný. Jediným výsledkem bude veselí účastníků této veřejné debaty. Druhá cesta je ta, kterou zvolil pan Macek. Má tu výhodu, že záležitost časově nenáročným způsobem uzavírá a je možné se vrátit k dennímu pořádku. Je pravda, že pan Macek mohl akci provést v kuloárech, ale pan Rath předtím seznámil s amorálností a finanční žádostivostí pana Macka minimálně sto dvacet tisíc čtenářů Lidových novin. Také je pravda, že by pan Macek měl dr. Rathovi křesťansky odpustit. Myslím, že po provedené akci už tomu nic nestojí v cestě.

Zbývá otázka údajné Mackovy zbabělosti. Napadl prý dr. Ratha ze zadu. Ze záběrů, které veřejnosti poskytla ČT, vyplývá, že dr. Rath seděl v daném okamžiku u stolu, kdežto pan Macek stál. Záhlavec zezadu je v takové situaci technicky méně náročný než facka zepředu: byl sice poměrně mocný, ale ne tak, aby ministra ochromil a zabránil mu v reakci. Pan ministr byl očividně zcela vyveden z míry a měl se k odchodu. Na půl cesty ho kdosi zastavil. Předpokládám že šlo o odborného poradce z agentury BSP (nebo PSB?) a že mu sdělil zhruba toto: člověče, co to děláte, vzmužte se a postavte se svému sokovi, víte jak nám klesnou preference, když se odplížíte jako zpráskaný pes? Nato se pan ministr vzpamatoval a došlo ke krátkému pěstnímu souboji, který, jak se zdá, nebyl bohužel dostatečně obrazově zdokumentován.

Celou věc by bylo teoreticky možné řešit místo pěstního souboje cestou práva. Kdyby pana ministra (a pana premiéra Paroubka) zažalovali všichni, které za posledního půl roku urazili, zahltilo by to české soudy na mnoho let dopředu. Je taky možné, že Macka opravdu z ODS vyhodí. Nic mi do toho není, jen mám dojem, že k tomu možná měli před lety pádnější důvody a že možná měli a mají pádnější důvody v jiných případech než je ten Mackův.

Věc má ovšem daleko obecnější dimenzi: Macek prý může být obžalován za „útok na veřejného činitele“. Zde je třeba se zastavit. Naše společnost je hluboce zakořeněná v minulosti. Během let 1945-89 se pod ruským vlivem přetvořila tak, že v ní vedle sebe a proti sobě stojí dvě třídy: „pracující“ (dříve se říkalo mužici, duše) a veřejní činitelé (dříve činovníci, lidově papaláši). Veřejný činitel se vyznačuje tím, že si může všechno dovolit a nikdo na něj za to nesmí vztáhnout ruku. Pracující nemůže nic, ale zato je vedoucí silou společnosti. Toto složení společnosti vychází z přirozené zásady, že vždycky někdo řídí a někdo poslouchá, ale specifickým způsobem ji deformuje. Do listopadu 1989 bylo toto rozvržení úloh prosazováno poměrně nekompromisně, poté účinnost ochrany papalášů ochabla, přičemž jejich drzost s tímto ochabnutím nedrží vždycky krok. Pozorný divák jistě zaznamenal nezměrné překvapení ministra Ratha poté, co obdržel již zmíněný záhlavec. Ten člověk vůbec nepředpokládal, že by na něho mohl pouhý (i když relativně zámožný) pracující svatokrádežně vztáhnout ruku.

Stojíme dnes na jakémsi rozcestí. V minulých letech nabyla česká společnost bohatší struktury. Proto je postavení papalášů otřeseno a pracující zdvihají hlavu. Má to své světlé i stinné stránky. Po několikaletém bezvládí, kdy se v hájemství moci pohybovali intelektuálové jako Havel, Klaus nebo Zeman, přichází premiér Paroubek se svým týmem talentů. Omlouvám se svým bývalým nadřízeným ze s.p. Mototechna za to, že jsem kdysi pana Paroubka zařadil do jejich společnosti. Přestřelil jsem. Dnes se mi vybavují vzpomínky na léta těsně po pádu Pražského jara, kdy jsem byl nucen víceméně nedobrovolně ztratit několik let v jednom komunále nedaleko Prahy. Podnik ovládala vrstva, kterou jeden můj známý celkem trefně označoval jako buranokracii. Existuje dnes ještě, nebo ne?

V současné době je otázka, zda se podaří ze společnosti, v níž proti sobě kdysi stála a zčásti dosud stojí třída papalášů a třída pracujících, udělat definitivně společnost beztřídní. Zásadního obratu bude dosaženo tehdy, kdy si budou papaláši vědomi toho, že se i oni mají chovat slušně. Nebo, když už se tak daleko nedopracují, aspoň toho, že pokud se slušně chovat nebudou, nemohou se divit, když případně dostanou nařezáno.

21. května 2006