ARCHIV

Vědec a evangelia

V souvislosti s módní knížkou „Šifra mistra Leonarda“ cituje v Mladé frontě Dnes Mirka Spáčilová jakéhosi amerického historika, který autorům vytýká mnohá pochybení. Zároveň ten člověk ovšem „nezastírá, že čtyři kanonická, tedy církví uznávaná evangelia mají historicky sporné prameny. Nepocházejí totiž od očitých svědků: ačkoli nesou jména apoštolů, sepsána byla později, anonymními autory a v řečtině, nikoli v aramejštině. Proměny legend napříč staletími přirovnává historik ke hře na tichou poštu, kdy z původní věty předávané šeptem v kruhu vyjde nakonec překvapivě jiné sdělení. Takže místo absolutní pravdy zůstává jen pravděpodobnost.“

Jsme, jak se zdá, svědky pozoruhodné konfrontace moderního skeptického a kritického člověka s naivními věřícími starověku – a samozřejmě i s těmi našimi současníky, kteří tu a tam nevědomky jejich stanovisko sdílejí, protože se dosud nedokázali z něho vymanit.

Čtyři uznávaná evangelia mají podle učence historicky sporné prameny. Učenec předpokládá, že má před sebou čtyři neobratné pokusy o historickou práci a píše autorům čtyři mínus. Zde je ovšem jisté nedorozumění. Na evangelia nelze klást stejné nároky jako na Kosmovu kroniku nebo na spisy Jana Křena. Nejsou historickými pokusy, ale Božím zjevením. Bůh není, jak se domnívá historik, povinen uvádět prameny. Sám je pramen. A evangelia nejsou v první řadě předmětem historického bádání, ale předmětem víry.

Historik dále namítá: nepocházejí od očitých svědků, byla sepsána později, anonymními autory. Náš seriozní a kritický současník, pokud na vlastní oči spatří něco, co považuje za relevantní, usedne a popíše to. Svůj pohled konfrontuje s dalšími svědky. Pokud věc zná jen z druhé ruky, shromáždí co nejvíc pramenů a uvede je v bibliografii. Důležité jsou též poznámky pod čarou, základní atribut vědecké práce. Musí být správně očíslovány. Nakonec se slušný člověk pod svou práci plným jménem podepíše. Podávat věci ústně znamená riskovat, že budou poznamenány lidskou nedbalostí a nesvědomitostí. Ústní podání je nespolehlivé. Prostě kec. Zdá se, že nám chybí schopnost vcítit se do doby, kdy se většina věcí (nebo dokonce všechny) tradovala ústně. Jakási důvěra, že lidé tehdy přistupovali k předávání tradice s pečlivostí, úctou a pokorou k tomu, co zprostředkovávali (záleželo jim na tom a vlastně jim ani nic jiného nezbývalo). A že tato úcta k ústní tradici slábla teprve s tím, jak se šířilo nejdřív písmo, pak knihtisk, a nakonec pécéčka. Takže dnes už lidé skoro neumějí psát rukou, a pokud to ještě nezapomněli, často se jim stává, že to, co napsali, po sobě nedokážou přečíst.

A konečně: moderní skeptický člověk spoléhá na prameny. Čím víc se jich shromáždí, tím je celkový obraz spolehlivější. Preferovat čtyři a zavrhnout spoustu dalších mu zavání potlačováním názorové plurality a cenzurou. Ti, kteří po staletí dávali dohromady Nový zákon, byli naproti tomu přesvědčeni, že vybírat jedny a zavrhovat jiné je důležitější než shromažďovat.

Pohybujeme se v terénu nespolehlivém jako kluziště: v terénu, kde je důležitější „co to znamená“, než „jak to bylo doopravdy“. Kde mluvené slovo je závazné a platí. Kde je třeba špatné zavrhovat, aby bylo možné dobré přijímat.

Vyvstává otázka, nakolik je takové počínání v rozporu s kritickým duchem osvícenství, který v sobě dodnes neseme. Myslím si, že ne docela. Je správné co nejvíc pochybovat a co nejvíc věcí podrobovat nezaujatému kritickému zkoumání. Abychom to mohli dělat, musíme napřed něčemu věřit.

14. května 2006