ARCHIV

Karambol

Konečně tedy došlo k tomu, co velmi mnoho pozorovatelů českého politického života očekávalo od chvíle, kdy se preference Strany zelených přehouply nad magickou hranici pěti procent a nezadržitelně stoupaly. Necelé tři týdny před volbami se obrátilo sedmnáct prominentních členů strany k členstvu s výzvou kritizující vedení a jmenovitě i předsedu Bursíka. Soupis hříchů je následující: netransparentní účetnictví (zejména pokud jde o rozdělování peněz krajským organizacím), nedostatečná komunikace s členskou základnou (např. v případě změn liberecké krajské kandidátky), chybná strategie předvolební kampaně (a špatné fungování webových stránek strany), neveřejná jednání předsednictva a pozdní zasílání zápisů. Poslední výtka míří na adresu předsedkyně republikové rady Holubové, která ovšem zase sama kritizuje předsedu Bursíka za to, že nedostatečně vysvětlil své majetkové poměry, což prý stranu stálo 4% preferencí. Jeden ze signatářů, Petr Uhl, žádá, aby strana v případě úspěchu neusilovala o účast ve vládě a zůstala v opozici. Předseda mu rozhořčeně oponuje. Zkrátka vřava, jak se sluší a patří. Místopředsedkyně Kuchtová prohlásila: „To, co se nyní děje, není nic nenormálního, není to žádný rozkol, je to jen diskuse, kdyby nebyla, tak nebudeme Stranou zelených…“ Signatáři výzvy jsou podle ní prý „osobnosti s vlastním názorem, je naprosto v pořádku, že se ozvaly, jen je nešťastné, že to udělaly nyní před volbami, navíc si myslím, že ve většině věcí nemají pravdu.“

Paní Kuchtová jistě sama ví, že akcenty v tom, co řekla, je třeba rozložit úplně jinak, než jak to učinila. Je krajně neobvyklé provádět zásadní kritiku vedení vlastní strany pár dní před volbami, v nichž jde o vše, a navíc ve chvíli, kdy preference strany neobyčejně utěšeně rostou. Lépe řečeno ti, co kritizují, k tomu musí mít nějaké velmi specifické a naprosto zásadní důvody, pro něž stojí za to úspěch ve volbách ohrozit. Takové důvody nebyly sděleny, je možné jen spekulovat. Přitom nečekaný úspěch pro zelené bude už to, když se vůbec dostanou do sněmovny; a pokud dostanou opravdu kolem deseti procent hlasů, bude to úspěch nad úspěchy.

V každém případě jde o krizi ve straně, která svědčí o její velké labilitě. Vypadá to, že stačí malý impuls a stranické struktury se osudově rozkolísají.

Strana získala hodně hlasů jako „třetí síla“ mimo „levici“ a pravici, a zároveň závazkem zásadně nespolupracovat s komunisty (podobný závazek na sebe kdysi vzala Špidlova ČSSD; mj. i to jí přineslo úspěch ve volbách roku 2002 a zejména vítězství nad ODS). V čem se dá v tuto chvíli zeleným vůbec věřit, zvlášť když poslanci jednou zvolení pak během celého volebního období nejsou vázáni jinak než morálně a ničím jiným než tím, s čím strana šla do voleb – a to je u nás pouto velmi slabé.

Zbývá otázka, které se člověk v takové „nestandardní situaci těžko brání: Cui bono? Dovedu si představit, že třeba Petr Uhl není spokojen šestým místem na kandidátce a rád by získal preference – ale že by kvůli tomu riskoval volební úspěch celé strany a podřezával si sám pod sebou větev? Strana zelených ovšem znamená velké nebezpečí pro ČSSD. Jednak tím, že (zatím) ohrožuje Paroubkovu představu menšinového vládnutí s pomocí komunistů (kdyby se ji nepovedlo realizovat, bude mít novopečený předseda ČSSD vážné problémy), jednak proto, že zelení odebírají zjevně sociálním demokratům nevelké, ale zároveň nezanedbatelné procento voličů: kam se asi podělo oněch 6%, o něž podle STEM ČSSD přišla od ledna do května t.r.? Navíc jako koaliční partner nejsou zelení příliš lákaví pro ODS (té však ubírají nanejvýš zanedbatelné množství voličských hlasů), ale ani pro ČSSD. Paroubek by po jejich velkém úspěchu velmi snadno mohl přijít o svou nynější 92 procentní podporu ve straně a tak říkajíc zešpidlovatět. Dal teď najevo, že Bursík se svými majetkovými problémy je pro něho nedůvěryhodný: je ochoten jednat se zelenými, ale nikoli s ním. Provázanost tohoto prohlášení s vnitrostranickopu „výzvou“ bije do očí. Je sice málo pravděpodobné, že by Paroubkovi mohli zelení vytrhnout trn z paty (např. v koalici ČSSD –KDU/ČSL – zelení), ale k vnitřní destabilizaci strany může takové odhodlání přispět. A taky k tomu, aby se sociálně demokratičtí voliči, co se hodlali spustit se zelenými, vrátili z vandru domů.

Co se tedy může ve zbývajících dnech přihodit: za prvé, zelení klesnou zase pod 5% a do parlamentu se nedostanou; za druhé, strana situaci jakž takž ustojí, ale do PS pronikne jen s odřenýma ušima; za třetí, strana se do PS dostane, ale pak se rozprchne na všechny (přesněji řečeno obě) strany, přičemž se předem vůbec nedá říci, v jakém poměru; a za čtvrté, strana v PS spolu s komunisty podpoří tím či oním způsobem menšinovou vládu ČSSD. Poslední čtyři možnosti se navzájem nevylučují.

Na první pohled se zdá, že Václav Havel opět zafungoval jako politická Rusalka a poslal princi Bursíkovi smrtící polibek. Přesněji řečeno: Václav Havel a jeho okolí nejsou od roku 1990 schopni vyprodukovat žádný politicky stabilní útvar. Tentokrát to ovšem bude mít tragické následky: vzniká černá díra, která pohltí voličské hlasy, nezbytně potřebné k odvrácení faktické spoluvlády komunistů. Rozjede seč (vlastně bude pokračovat již započatá) etatizace, monopolizace a centralizace politické moci, s níž se pak do budoucna bude už jen těžko hýbat.

13. května 2006