ARCHIV

ČSSD sjezdově mobilizuje

Sobotní sjezd ČSSD byla akce pragmatická a předvolebně agitační zároveň. Strana chtěla demonstrovat jednotu a upevnit pozici Jiřího Paroubka. Obojí se povedlo, to druhé možná až příliš dobře.

Jakousi demonstraci síly těsně před volbami ČSSD potřebovala, kalkul těch, co sjezd vymysleli, byl správný. Po strmém vzestupu preference ČSSD od ledna mírně klesají, v květnu dosáhly podle STEM úrovně, jakou měly přesně před rokem. Pokles o 6% sice neznamená katastrofu, ale při vyrovnanosti sil „levice“ a pravice může mít osudový význam.

Drtivé vítězství Jiřího Paroubka (dostal 92% hlasů) i zvolení nového místopředsedy Škromacha 89 procenty trochu připomíná komunistické časy, stejně jako to, že v obou případech kandidoval na funkci jediný člověk. Strana je navenek semknuta, Špidlovo antikomunistické křídlo totálně zničeno, jeho trosky (Zaorálek, Sobotka) loajálně podporují nového předsedu a čekají je za odměnu vládní křesla. Aby se neřeklo, prosadil Zaorálek rezoluci vylučující vládní spolupráci s komunisty. Nikdo z ní ČSSD nepodezírá, přesto návrh nezískal na sjezdu nijak oslnivou podporu. Škromachovu kandidaturu zdůvodňoval Paroubek tím, že ve vedení strany musí být zastoupena i levice: jenže ČSSD je v tuto chvíli jednoruká, žádnou pravici nemá.

Změna ve vedení strany má „pragmatické“ důvody. Jednak jen potvrzuje současný faktický stav, což je vždycky dobře. Za druhé, Paroubek má nepochybně pravdu, když se obává, že jinak by ho mohl prezident Klaus po volbách v procesu vytváření nové vlády přehlédnout. Úplně hlavní důvod, o němž premiér nehovořil, je ovšem ten, že by se po volbách snadno mohl octnout úplně mimo hru. Vedení ČSSD se poněkud furiantsky zavázalo, že pokud strana ve volbách nedosáhne na 30%, dá své funkce k dispozici. Na 30% nedosáhnou ani náhodou. Paroubek se zároveň upnul pouze na menšinové vládnutí s komunistickou podporou (tomu odpovídá i jmenování „vlády talentů“ – strana odkázaná na budoucí koalici před volbami sestavovat vládu nebude, protože to nemá žádný smysl). Nemá k ní žádnou rozpracovanou alternativu a není vůbec předem dáno, že ČSSD a KSČM bude po volbách v PS disponovat nadpoloviční většinou. Pokud ne, byl by Paroubek jen poslancem a nějakou chvíli snad ještě dosluhujícím premiérem: přitom bude muset svést nelehký zápas o svou další politickou existenci.

Paroubek chce napříště podstatně rozšířit členskou základnu strany, která má v současné době asi 17 tisíc členů. Jeho ideálem je 40 tisíc, to by byla velikost srovnatelná s vyspělými západními zeměmi. Půjde to ztuha: nejlíp na tom strana byla bezprostředně po Zemanově nástupu do premiérské funkce, kdy se dal očekávat zlatý déšť prebend – jenže tenkrát měla ČSSD jen o necelé dva tisíce členů víc než teď. Přitom polovina členské základny je dnes ve věku nad 50 let. Je u nás dost seniorů chtivých politického angažmá, aby mohli členstvo doplnit do ohlašovaných čtyřiceti tisíc? Slib silné členské základny ještě není silná členská základna, ale před volbami může i tak něco vážit. Dále Paroubek slibuje do budoucna přímou volbu předsedy strany a krajských předsedů. Tady spojuje příjemné (populistické) s užitečným, protože v mikrosvětě sedmnátitisícového společenství se ve skutečnosti „přímá volba“ daleko snáz manipuluje z centra než složité procedury výběru vedoucích funkcionářů, v nichž jsou účastny orgány strany. A členská základna mívá – vzhledem k tomu, že je méně zapojena do politického života – často z technických důvodů „delší vedení“ a větší setrvačnost: proto je pro ni např. těžší relativně včas rozpoznat, že v čele strany stojí mamlas.

A celkový dojem ze sjezdu? ČSSD v tuto chvíli stojí a padá s jedním člověkem a jednou garniturou. Nicméně je jednotná: na rozdíl od zelených se tři neděle před volbami chová racionálně. Takže sjezdová demonstrace jí spíš pomůže, než uškodí.

13. května 2006