ARCHIV

V očekávání věcí příštích

V irácké krizi zaujímá česká vláda od počátku obojaký postoj, a obojakost toho postoje se navíc neustále prohlubuje.

Americkou žádost o vyslání chemické jednotky si spíše netroufli odmítnout, než že by jí byli vyhověli. A vyslání vojáků opatřili hned na počátku mohutným ale: jejich nasazení je možné jen v případě „mandátu OSN“. Jinak budou pouze „plnit humanitární úkoly“, pokud Irák použije chemických a bakteriologických zbraní. V tom případě smějí pomáhat nejen civilistům, ale i zasaženým spojeneckým vojákům, a smějí přitom dokonce vstoupit i na irácké území.

Vládě vzápětí přistřihla křidélka ještě Poslanecká sněmovna, když na návrh lidovce Kasala upřesnila, že „mandátem OSN“ se rozumí „nový akt“ Rady bezpečnosti. (Dnes je jasné, že žádný nový akt nebude). Nedá se vyloučit, že Kasal a spol. chtěli po křesťansku tak trochu podrazit nohy svému stranickému kolegovi, rivalovi a ministru zahraničí Svobodovi. Pokud lidovci opravdu rozehrávají takové hrátky, je to politická nezodpovědnost na kvadrát.

A dnes Bezpečnostní rada státu po dlouhé tahanici jen zdůraznila nepřekročitelnost a neměnnost poslání, který poslanci naší jednotce vymezili. Je to zjevně něco jako Benešovy dekrety.

Česká politická reprezentace ovšem nebyla a není zdaleka tak jednotná, jak to na první pohled vypadá. Nejprve vybočil z řady odstupující prezident, když v nesouladu s premiérem Špidlou podepsal „dopis osmi“. Učinil tak bezprostředně před tím, než obdržel od amerického Kongresu významné ocenění. Vzhledem k okolnostem to ovšem bylo gesto bez významnějšího politického dopadu.

Pak se ukázalo, že jsou jakési rozdíly mezi předsedou zahraničního výboru PS Laštůvkou a ministrem zahraničí Svobodou. Svoboda by si zjevně rád vyložil usnesení PS hodně volně a vyšel Američanům vstříc přece jen o něco víc než sociální demokraté.

V tu chvíli vstoupil do hry novopečený prezident Václav Klaus. Ještě před zasedáním Bezpečnostní rady formuloval velmi srozumitelně, v čem vidí své poslání: chce, aby česká politická reprezentace byla ve vztahu k irácké krizi jednotná, a aby její postoj byl co nejblíže názoru české veřejnosti.

Česká veřejnost většinou válku odmítá. Její stanovisko však není nijak vášnivé (účast na pražských demonstracích byla směšně malá, a to jsme ještě v pokušení odečíst všechny zdejší Američany, anarchisty a skinhedy; pak by zbyli nejspíš jen profesor Kohák a Petr Uhl). To by vytvářelo vládě jakýsi prostor pro provozování rozumné a statečné politiky. Prezident Klaus ovšem volá: pohleď, národe, jsem tu od toho, abych hájil Tvé zájmy proti falešným a nespolehlivým politikářům. Tím veřejnost zpětně ovlivňuje. Populistická politika, zahájená směšným trdlováním na hasičském bále v Lánech, bude napříště nejspíš slavit jeden triumf za druhým. A protože Klaus je politicky o hodně šikovnější než byl Havel, může za sebou shromáždit „lid“ (tj. méně či více zfanatizované lidi) a využívat ho jako beranidla proti znesvářené a nemotorné vládě. A tak zatímco Havel používal domácí karty skoro výlučně k prosazování vlastní popularity ve světě, chce Klaus zjevně využívat vážné mezinárodně politické problémy k posilování svého postavení na domácí scéně, což je snad ještě nebezpečnější.

Korektní a politicky správný postoj k Irácké krizi jsou zjevně schopny zaujmout US-DEU a ODS. Jenže US-DEU má svázané ruce svou účastí ve Špidlově vládě a ODS si hraje na mrtvého brouka: troufne si vůbec oponovat svému expředsedovi?

P.S. 18. března: S potěšením konstatuji, že ODS se mezitím zcela jednoznačně vyjádřila. US-DEU ji bude bezpochyby vzápětí následovat. Nebo snad ne?

17. března 2003