ARCHIV

Předvolební hysterie: případ Jacques

Smyslem těchto řádků není obhajovat Policii ČR, která se díky několika „příslušníkům“ opět předvedla jako sbor keystonských strážníků. Bránila střetům při dvojdemonstraci pravých a levých extremistů tak důsledně, že přitom zmlátila vysokou vládní úřednici. Kdyby Jaroslav Hašek žil dnes, nepochybně by se příběh stal součástí Švejkova vyprávění. Díky frustraci jednoho policisty, falešné solidaritě jeho kolegů (co má v bezpečnostních složkách dělat takováhle profesní solidarita?), politikům a novinářům, kteří se případu chopili, se podařilo uspořádat po šestnácti letech jakousi miniaturní repliku 17. listopadu 1989.

Sama událost zůstane nejspíš podobně jako 17. listopad zahalena tajemstvím (dones se hloubá o tom, zda byl 17. listopad promyšlenou akcí, naplánovanou společně KGB, CIA a Mossadem, nebo jednoduše osudovou nehodou, provázející samovolné hroucení prohnilého režimu – i když mně je podstatně bližší ten druhý výklad). Vzhledem k tomu, že jsem „zásahu“ nepřihlížel ani jako dr. Marvanová z projíždějící tramvaje, nezbývá mi než zůstat tentokrát v oblasti spekulací. V zásadě jsou dvě krajní možnosti, přičemž pravda může být docela dobře někde uprostřed. Verze čítanková: zběsilý policista se jako smyslu zbavený vrhá na klidně demonstrující K. J., povalí ji na zem, bije ji, nasadí jí pouta, to vše před jejími přihlížejícími dětmi, vtlačí ji do auta a odveze ne policejní stanici, kde bití a ponižování pokračuje. Verze přízemní: konflikt hysterického policisty s hysterickou demonstrantkou, který se policii úplně vymkl z rukou.

V každém případě vše, co se následně rozpoutalo, je poznamenáno tím, že to probíhá uprostřed předvolební vřavy. Podobá se to v něčem televizní revoluci nebo akcím okolo iniciativy Děkujeme odejděte. Tentokrát se ovšem nedá předpokládat, že věc do voleb vyšumí. Spíš že (trochu) poznamená preference ČSSD jako nejsilnější vládní strany, odpovědné za konání policie, a dost pomůže zeleným. Média se na případu vyřádila, náš všední život je tak chudý na cituplné příběhy s příležitostí k ušlechtilému angažmá, a tady se jeden nabízí takřka sám od sebe. Pro publicistku z LN je rozzuřený policista ztělesněním agresivního nadsamcovství. Zbožný religionista káže proti frontálnímu útoku Policie ČR na lidská práva. Vedoucí gender sekce strany zelených kárá a poučuje novináře, jak ponižující pro ženu je, když se o ní mluví jako o křehké blondýnce (pro jistotu tedy uvádíme, že šlo o robustní brunetu s bicepsy, ze něž by se nemusel stydět ani nebožtík Fryštenský) a jak nevhodné je pozastavovat se nad tím, že policie bije ženu, protože ženy a muži jsou si ve všem všudy rovnoprávní a mají proto také stejné právo na nářez. Ježíši Kriste!

Vcelku psaní českých publicistů vzdáleně připomíná to, jak údajně podle Haška referoval maďarský tisk o známé akci Josefa Švejka a sapéra Vodičky v Királyhida/Bruck an der Leitha.

Premiér Paroubek udělal to, co ve vyhraněných případech, z nichž kouká průšvih, dělává pravidelně: nečekal na prošetření a co nejrychleji zásah policie odsoudil, čímž si taky umožnil svést všechno na své podřízené. Ministr Bublan to měl o trochu složitější, musel se podle vlastních slov čtyřikrát omlouvat. Policejní prezident se omluvil jednou a po jistém váhání, a tak přišel o povýšení. S klesající úrovní postižených budou tresty nepochybně razantnější.

Příhoda znamenitě zapadá do koloritu předvolebního boje roku 2006, plného sprostot a podrazů. Prvomájoví demonstranti, kteří na sebe navzájem vystrkovali holé zadnice (předpokládám, že naši zelení protestující se těchto praktik zdrželi), se měli kým inspirovat: pánové Paroubek a Rath, Balbínova poetická strana, o komunistech ani nemluvě, nedělají - v obrazné rovině, ovšem – už dlouho nic jiného. A ODS s tím kdysi – známými billboardy při dálnici D1 – začala jako první. Mrazí mne v zádech při pomyšlení, co vše se ještě za ty tři neděle, které chybí do voleb, může semlít.

Jediným opravdu poraženým je Policie ČR. Nepochybně ji to ještě víc rozloží. Kopnout si do policie v předvolebním boji znamená jistý bod, aspoň v české plebejské společnosti, zatížené mírnější verzí jánošíkovského komplexu. Policisté si o to tentokrát svým způsobem sami řekli, ale už z pudu sebezáchovy není vždycky tomu, který si o to sám říká, nutné na dvě stě procent vyhovět. Až odezní volby, přijde na řadu Czech Tek, z něhož se díky spolupráci prezidenta bývalého a současného, opozice, díky premiérově obvyklé omluvě a nezodpovědným publicistům stal symbol svobody a demokracie. Policie je předem ochromená. Rozpoutá tentokrát technoparty revoluci? Bude ta revoluce oranžová, modrá nebo přímo rudá? A budeme pak muset všichni povinně hulit marihuanu a poslouchat od rána do večera hudební skladby, z nichž každá by mohla nést jméno „Zemětřesení u Rotta“?

8. května 2006