ARCHIV

Zahraniční politika a volby 2006

1. V následujících řádkách vycházím ze zahraničně politických konceptů českých stran, které mají ve volbách naději dostat se do Sněmovny. Jde o KSČM, ODS, ČSSD, KDU-ČSL a Zelené.
2. Jistý problém je, že v dobách všeobecně považovaných za období hlubokého míru nestojí zahraniční politika v popředí zájmu veřejnosti, politické strany jí nevěnují mimořádnou pozornost a zařazují ji většinou až na poslední místo svých volebních programů. Zároveň potřeba oslovit co nejvíc lidí vede často tvůrce volebních programů ke kulatým formulacím, jejichž účelem je co nejméně popudit.Z tohoto hlediska jsou „nevolební“ programové texty, k nimž jsem musel sáhnout v případě ODS a KSČM, přímější a sdělnější a poskytují lepší informaci o stanovisku strany.
3. Nejprve se pokusím zformulovat jakési konstanty, na nichž stojí programové představy všech zmíněných stran, od KSČM po ODS:
   1. žijeme v době, která má sice svá nebezpečí („mezinárodní terorismus“), ale v zásadě je to doba hlubokého míru.
   2. Existuje celá síť mezinárodních institucí a organizací, které jsou schopny zajistit české republice bezpečí, politický a hospodářský rozvoj a prosperitu (OSN, NATO, EU, OBSE).
   3. Uspořádání světa a Evropy, v němž žijeme, vzniklo bezprostředně po druhé světové válce, kdy svět dostal jakoby definitivní tvar. „Konec bipolárního světa“, o němž mluví Modrá šance, je vlastně jen návrat k situaci bezprostředně po druhé světové válce. Franklin D. Roosevelt, který společně se Stalinem tento pokus o nový svět utvářel, se žádným „bipolárním světem“ nepočítal.
   4. Rozdíly mezi českými politickými stranami jsou jen v tom, na jakou mezinárodní instituci v rámci tohoto konceptu kladou důraz: ODS doporučuje opřít se v rámci transatlantického spojenectví o NATO a bilaterární vztahy v rámci EU; zároveň z gruntu předělat EU, která má nezřízené ambice. KDU-ČSL a ČSSD zdůrazňují zároveň potřebu další integrace EU i transatlantické spolupráce, rozdíl snad může být v tom, že křesťanští demokraté kladou na transatlantickou spolupráci o něco větší důraz. Toto stanovisko zhruba odpovídá současné zahraniční politice České republiky. Zelení preferují další integraci EU s důrazem na vybudování vlastní bezpečnostní a obranné politiky, která by měla konkurovat politice USA v této oblasti, již zelení považují za nezodpovědnou. Tento koncept je jakoby zrcadlovým obrazem konceptu ODS. A konečně komunisté vehementně odmítají transatlantickou spolupráci i NATO, o něco méně kriticky se staví k EU a kladou důraz jednak na OSN a její základní dokumenty, jednak na OBSE. (Nemohu si odpustit poznámku, že nepříliš skrytým cílem této politiky je znovu českou společnost odříznout od Západu).
4. Obávám se, že všechny tyto zahraničně politické koncepce vycházejí ze zcela mylných předpokladů.
5. Za prvé: nežijeme v době hlubokého míru. Krátké mezidobí po pádu Ruského komunistického impéria, charakterizované bezvládím a hledáním, skončilo nejpozději 11. září 2001. Islámský terorismus je jen špičkou ledovce, nejviditelnější součástí hnutí, které ohrožuje bohaté západní demokracie a představuje větší nebezpečí než kdysi Hitler (je třeba sem ovšem započíst i nenápadnější jihoamerické emancipační hnutí, v jehož rámci přichází znovu ke slovu i zmrtvýchvstalý Fidel Castro). Je to emancipační hnutí chudých společností proti bohatým, podložené nesmiřitelnou ideologií, jejímž cílem není „spravedlivěji přerozdělit“ bohatství, nýbrž bohaté společnosti zničit a jejich bohatství si přisvojit. Toto hnutí je živeno „špatným svědomím“ vyspělých demokratických společností. V důsledku různých jurodivých ideologií jako např. marxismus je spousta lidí na Západě přesvědčena, že demokratická společenství nedosáhlo své prosperity korektním způsobem.
6. Zvolená forma boje je neobyčejně účinná a západ proti ní dosud nevyvinul dostatečnou obranu. Jde o kombinaci teroristických útoků, ohrožujících západní společenství „zevnitř“, s ekonomickým nátlakem (země zachvácené emancipačním hnutím disponují zdroji energie, na nichž je Západ závislý, protože ty své vyčerpal).
7. Obojakou roli hraje v této situaci Rusko a Čína. Obě země se ideově odlišují od západního světa a mají vlastní velmocenské ambice. Přitom Evropa se vlastně chtě nechtě vydala Rusku na milost a nemilost, pokud jde o přísun energetických surovin. Čína je naopak na dovozu ropy a zemního plynu závislá, zato prožívá neobvyklý hospodářský boom, který usvědčuje z omylu ty, co se domnívají, že bouřlivý hospodářský rozvoj nutně vede k rozvoji demokracie. Obě země chápou západní svět jako nepříjemnou konkurenci a v jejich zájmu je jeho maximální oslabení. V současné době se snaží blokovat na mezinárodním fóru jeho pokusy o obranu proti hrozícímu nebezpečí (Írán).
8. Už z toho je zjevné, že situace je úplně jiná než po druhé světové válce. Druhá světová válka je překonána, zasuta a odložena ad akta. Nebezpečí, které Západu hrozí dnes, je větší. Rezidua poválečného uspořádání ve vztahu mezi demokratickými státy Západu (permanentní „poraženost“ Německa) mohou vést k neblahým následkům (viz německý pacifismus v iráckém konfliktu a vstřícnost vůči Putinovu Rusku). Západ je vnitřně rozpolcen tím, jak je neschopen osvobodit se od své minulosti tím, že ji věcně zhodnotí.
9. Všechny instituce, o něž se opírají zahraničněpolitické programy českých politických stran, jsou produkty poválečného období a studené války, tedy něčeho, co nenávratně skončilo. OSN se opírá o nesmyslné utopické zásady a je v rozhodujících chvílích bezmocná a nefunkční. Evropská unie je v krizi. NATO si přeje hrát roli světového mírotvorce, ačkoli k tomu ve světě neexistuje dostatečný konsensus: stačilo by, kdyby hájilo životní zájmy Západu v novém konfliktu. Připomínám pro jistotu, že k Západu už patnáct let znovu patříme i my.
10. Realistická zahraniční politika nemůže ignorovat tyto skutečnosti.

Psáno pro publikaci "Česká zahraniční politika a volby 2006", kterou vydá Asociace pro mezinárodní otázky (www.amo.cz)