ARCHIV

O aktivistech

Aktivisté jsou, jak ze samotného označení vyplývá, lidé, kteří jsou aktivní. Přesněji řečeno, lidé, kteří jsou aktivnější než druzí a díky této větší aktivitě si připadají taky o něco lepší. A ještě přesněji řečeno: jsou to lidé, kteří na rozdíl od těch, co si hledí svého, si nehledí svého, nýbrž toho, co je těch, kteří si svého hledí. Berou to na svá bedra, činí tak hlasitě, energicky a aniž by se předem dovolili. Mají k tomu právo, které jim poskytuje právě jejich aktivismus.

V minulých dobách (např. za protektorátu) mělo slovo aktivismus, aktivista velmi špatný zvuk. Dnes jsou aktivisté neodmyslitelnou součástí tzv. občanské společnosti, společnosti lidí, kteří si zásadně a vášnivě nehledí svého a na základě toho si nárokují v ne-aktivním prostředí zvláštní statut. Přitom aktivista, vržen do společenství ne-aktivistů, si počíná jako kukaččí mládě v hnízdě sýkorky koňadry. Brání svým bližním stavět nové továrny a nařizuje bourat staré. Úspěšně blokuje stavbu dálnic a silnic. Zásadně se staví proti jaderným elektrárnám, o tepelných ani nemluvě, ve prospěch ekologického způsobu výroby elektřiny, který, jak známo, spočívá ve tření ebonitové tyče liščím ohonem. Bojuje za práva zvířátek proti jejich lidským utlačovatelům. Má vyšší cíle, které mu dávají morální právo své bližní sekýrovat a různě jim komplikovat život.

V současné době jsme svědky úkazu vzácného jako je v astronomii výbuch supernovy – totiž vzniku aktivismu z iniciativy až doposud poměrně nevinné. Existuje zvláštní společenství lidí, kteří se jednou nebo vícekrát do roka převlíknou do historických uniforem, odeberou se na místa, kde před mnoha lety v krvi a bolestech umíraly tisíce lidí, a střílejí tam po sobě kapslíkovými pistolkami. Když je to omrzí a začne jim být zima, odeberou se do hostince na guláš a pivo. Citlivějším duším se to snad může zdát infantilní, poněkud cynické a s rouhavým přídechem, umocněným tím, že od doby, kdy Čechové naposled stanuli v opravdu velkém množství na válečném poli, uplynulo už skoro sto let. Vypadá to trochu, jako by si účastníci těchto taškařic koledovali o skutečný malér. Nicméně problém se rodí až ve chvíli, kdy se z nich stávají aktivisté: najednou zjišťují, že jejich zábava má vyšší smysl, že je to výraz piety a uctění těch, co kdysi na oněch místech bojovali a umírali doopravdy. A problém se zmnohonásobí, když v duchu tohoto objeveného poslání nechtě přispívají k tomu, abychom nepřišli o šanci zopakovat si minulá kataklyzmata v daleko strašnější podobě.

Přesně tak se chovají aktivisté z „Projektu Austerlitz 2005“ a přidružených iniciativ. Vojáci chtěli asi kilometr od slavkovské Mohyly Míru, na pozemku, který patří Armádě ČR, vybudovat radar, jenž má sloužit ochraně území států NATO. Aktivisté reagovali patetickou výzvou: „Toto místo je pro tisíce klidí, jenž (!) vnímají historii jako něco více než pouhý odlesk minulých věků, místem nejvyšší piety, místem, jenž (!) reprezentuje statisíce mrtvých 200 let starých válek. Toto místo má sloužit k pietě a zamyšlení, nikoliv k budování radarových základen.“ Jedním dechem obviňují oponenty z demagogie a podnikají exkurze do jakési prostorové mystiky (posouzení vzdálenosti radaru od Mohyly „z hlediska duchovního rozměru místa je subjektivní“). A samozřejmě, neprotestují proti výstavbě radaru vůbec, jen ho nechtějí ve svém revíru. (Podobně argumentují české obce, když se v jejich katastru má stavět věznice, ale z důvodu pro obyčejného smrtelníka – neaktivistu víceméně pochopitelného: mají strach).

Dejme tomu, že by radar mohl opravdu stát někde o sto kilometrů dál: i pak bych byl proti, a to ze zásadních důvodů: vojenský radar má přednost před okostýmovanou spartakiádou, pokrytecky se dovolávající piety. Radar má chránit živé u nás i u našich spojenců. Živí mají přednost před mrtvými a stonásobnou přesnost před těmi, kteří si mrtvé bez jejich svolení (mrtví jsou v této věci docela bezbranní) berou zbůhdarma do úst.

1.května 2006