ARCHIV

Volit není sexy. Volit je nutnost

Dostali jsme se (skoro se mi chce říci propadli jsme se) do politické situace, jaká tu od listopadu 1989 ještě nebyla. Volební lídr a budoucí předseda ČSSD jde do voleb s programem spolupráce s komunisty, zatím ovšem na nevládní úrovni. Zároveň už také tu spolupráci provozuje, aby každý viděl, co obnáší.

S komunisty se už u nás spustil kdekdo. Začali s tím protagonisté listopadové revoluce – jediné revoluce v dějinách lidstva, v níž na utváření nových poměrů družně spolupracovali „revolucionáři“ s „kontrarevoucionáři“. Říkalo se tomu tenkrát sametovost. Revolucionáři zřejmě předpokládali, že se ve vhodné chvíli komunistů zbaví. Místo toho se komunisté etablovali: za deset let už je vládní garnitura potřebovala, a by mohla společně s nimi hájit národní zájmy proti německému nepříteli. Teď hodlá premiér Paroubek vytvořit vládu, o jejímž bytí a nebytí budou rozhodovat komunistické hlasy. Komunisté nebudou sedět ve vládě a neponesou odpovědnost za její chyby. Neformálně budou přitom moci o lecčems spolurozhodovat, protože v jejich rukou bude provázek od sekery na politické guilotině, která může kdykoli s vládou skoncovat.

Komunistická strana má dlouhou tradici. V jejím duchu podporuje postátňování a monopolizaci, počínaje hospodářstvím a konče politikou. Ke své nevalné minulosti má vztah typicky český: hlásí se k ní a slabým hláskem odmítá některé „excesy“ (stalinistický teror). Tradičně je proti evropské a transatlantické spolupráci, zato šilhá po státech, k nimž ji vážou reminiscence na společnou minulost (Moskva) nebo ideologická příbuznost (Peking). Vydat se do rukou takového spojence je přinejmenším dobrodružná a nezodpovědná politika.

Spolupráce znamená chtě nechtě se od partnera tu a tam něco přiučit. Minulý týden kdosi zmlátil místopředsedu KSČM Dolejše. Řešit politické různice nakládačkou, zvlášť když jsou přitom čtyři na jednoho, nevzbuzuje v české veřejnosti z pochopitelných důvodů žádné nadšení. Paroubek věci hbitě politicky využil: mluví o „atmosféře nesnášenlivosti a honu na čarodějnice“, vyvolané ODS a „satelitními organizacemi“ (!). Je za ní prý „zášť a nenávist vůči levici, bez ohledu na to, jestli jde o ČSSD nebo KSČM“ (to je zjevná nepravda, pana Dolejše podle jeho vlastního vyjádření nezmlátili „bez ohledu na to, jestli jde o sociálního demokrata nebo komunistu“). Premiér mluví o „studené občanské válce“, v níž „patologičtí jedinci této atmosféře podléhají“ (vida, skoro je omlouvá, byli vlastně svedeni) a „fakticky konají špinavou práci za ty, kteří pro ni vystavují podmínky“. A jmenuje viníky, s tím, že seznam není zdaleka kompletní.

Je nepředstavitelné, že by podobné obvinění vznesl někdo ještě před čtyřmi-pěti lety. A Paroubek není sám. Jeho blízký spolupracovník Rath obvinil organizátory zdravotnické petice, že brutálním nátlakem (odmítáním léků a ošetření) nutili pacienty k tomu, aby se pod ni podepsali. Čili první krok ke kriminalizaci oponentů.

To vše je jen malé svědectví o tom, jak zavádějící jsou prezidentovy útěšné řeči o standardní politické situaci. Pokud by se Paroubkovi podařilo prosadit jeho koncepci, vznikne docela nová situace, která se svým způsobem dotkne kde koho, i těch, co na politiku ostentativně kašlou. Polovina veřejnosti je apatická, skupinky intelektuálů volají po zákazu KSČM. Kdo ji zakáže? Ministr Bublan? Komunisticko-socialistická většina v parlamentu?

Existuje jediný realistický způsob, jak situaci změnit. Za prvé, přesvědčit lidi, aby šli v co největším počtu volit. Nejapnými řečmi o tom, že volit je sexy, se to asi nepovede. A za druhé: volit tak, aby tu po volbách nebyl základní předpoklad k uskutečnění Paroubkova plánu: totiž komunisticko-socialistická většina v Poslanecké sněmovně. Nejde o akci proti ČSSD – ta je a jak doufám i po případném Paroubkově neúspěchu zůstane významnou součástí našeho politického systému. Jen se dostala do špatné společnosti. Bohužel se jí to stává dost často.

Mladá fronta Dnes 2. května