ARCHIV

Mladické nerozvážnosti Jiřího Paroubka

Jiří Paroubek se někdy v roce 1978 zúčastnil coby mladý nadějný funkcionář ČSS besedy s pamětníky tzv. Vítězného února. Záznam besedy pak vyšel ve stranickém bulletinu ČSS, jakýsi zlomyslník to dnes vyšťoural a díky tomu se rozvinula zajímavá veřejná debata.

Nejprve sám Paroubkův poklesek. Ve svém vystoupení prohlašuje únorový převrat za „historickou událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky. Nyní, třicet let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou. Nutí nás především k zamyšlení, kolik toho pro stranu a společnost děláme a kolik jsme schopni udělat.“

Sám delikvent prohlásil, že si na své vyjádření nepamatuje (to je pravděpodobné, musel tehdy napovídat spoustu podobných věcí) a text nikdy neautorizoval. Nepochybně to na něm ani nechtěli, jistě to nějak upravili. Zároveň je nepředstavitelné, že by na uvedeném setkání mluvil o „Vítězném únoru“ v jiném duchu nebo o něm nemluvil vůbec.

Paroubek uvádí, že mu tehdy bylo pouhých pětadvacet let. (V těch letech mívá člověk obvykle pubertu už za sebou). Myslel si, že by ČSS mohla být autonomní silou na tehdejší politické scéně. Později ten názor opustil a v roce 1986 ze strany vystoupil. V každém případě mu prý ovšem kritici nemohou upřít názorový posun, který od té doby prodělal: dospěl totiž k závěru, že Vítězný únor byl pouhým komunistickým převratem.

Premiérovo stanovisko je podivným způsobem nekonzistentní: myslil si to tehdy opravdu? Nebo to řekl jako zbožnou lež, protože chtěl pomoci dobré věci, tj. autonomii ČSS?

K Paroubkovu poklesku se vyjádřili i jeho straničtí kolegové: poslankyně Nováková zná spoustu lidí, kteří v té době takové věci klidně prohlašovali, byť si mysleli něco jiného. Ona, dodává, to nikdy nedělala. Stanovisko pani poslankyně je poměrně konzistentní. Podle poslance Miroslava Svobodu jsme v té době „všichni byli nějak úderní“. Chtěl jsem se dozvědět, jak byl úderný poslanec Svoboda, ale ani v Kdo je kdo, ani na jeho internetových stránkách jsem se nedopátral ani náznaku jeho životopisu.

A Paroubkovým případem se zabýval v Mladé frontě Dnes i publicista Karel Steigerwald. Považuje zveřejnění Paroubkova vyjádření za nízké. Myslí si jednak, že Paroubek byl tehdy i dnes přesvědčeným socialistou. Jde prý o člověka konzistentního, trvajícího na svém světě hodnot. Zároveň upozorňuje, že podobné výroky byly často „dobovou mantrou“, jíž se „zaštiťovali lidé, kteří mysleli pravý opak než rozvoj socialismu, protože těmi bláboly chtěli chránit něco alespoň trochu lidsky užitečného“. To je pozoruhodné - tatáž dvojznačnost jako u Paroubka: myslil si to opravdu, nebo chtěl jen pomoci dobré věci?

Mám v tom smyslu dost závažné pochybnosti. Za prvé: není pravda, že by k prosazení něčeho trochu lidsky užitečného bylo za „normalizace“ zapotřebí zaštiťovat se dobovou mantrou. Pracoval jsem nejdřív krátkou dobu jako dělník, pak dlouhou jako technický úředník a nikdo to na mně ani nechtěl. Navíc představa, že je možné prosadit něco dobrého tím,, že se člověk brutálně řečeno tak trochu zkurví, že je to jen nutná oběť dobré věci, je ve své podstatě zvrácená. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl? Takové věci se dělat neměly. A taky se dělat nemusely, pokud člověk nebyl zrovna např. nadějným funkcionářem ČSS. A když byl, měl dvě možnosti: buď se trochu uskrovnit, nebo namlouvat jiným i sobě, že „to“ dělá pro dobrou věc. Čemuž se říká alibismus.

A za druhé: nevěřím tomu, že by pan Paroubek řekl to, co řekl, protože byl přesvědčením socialista. Co má socialistické přesvědčení společného s únorovým pučem, v jehož důsledku se ČSR stala součástí Ruského impéria? A co s ním má společného můj zesnulý přítel Jiří Loewy a další sociální demokraté, věznění po Únoru za své socialistické přesvědčení? Co s ním má společného Tony Blair a Gerhard Schröder? Navíc jsem hluboce přesvědčen, a nikdo mi to nevymluví, že si pan Paroubek v inkriminované době vůbec nemyslel to, co říkal. Nemyslel si to tady skoro nikdo. Jako funkcionář ČSS to ovšem říkat musel. Nemusel být funkcionářem ČSS. Kdyby nebyl funkcionářem ČSS, asi by se nebyl stal ekonomickým náměstkem RAJ.

Úděsné a „normalizační“ je to, když lidé bez mrknutí oka říkají věci, které si nemyslí. Říkají je proto, že za určité situace a při určitých ambicích („a“ zde znamená logické „and“) jsou závazné. Zaštiťují se přitom ne těmi ambicemi, nýbrž tím, že to říká každý a že tím pomáhají dobré věci. Přitom chtějí pomoci jen sami sobě. K slávě, k moci, k penězům, vím já k čemu.

A tak jediné, co na Jiřím Paroubkovi opravdu obdivuji, je jeho citlivý nos: už v roce 1986 správně uhodl, že tudy za pár let cesta nepovede.

1. května 2006