ARCHIV

Československo: ani osud, ani omyl

Otázka, položená v názvu dnešního večera: "Československo: osud nebo omyl?" mi vnucuje dvě možné odpovědi, z nichž si nedovedu vybrat. Věřit na osud je pověra. A na omyl taky nevěřím.

Máme hovořit o rozpadu, přesněji řečeno rozdělení Československa. Chtěl bych se věnovat jeho důvodům z hlediska jeho krátkých dějin i toho, co jim předcházelo.

Úvodem dvě teze: za prvé, Češi a Slováci jsou si ovšem blízcí. Jsou si blízcí proto, že patří do téhož křesťanského, latinského civilizačního okruhu, který utvářelo katolické křesťanství a později reformace. Z těchto základů pak vyrostla moderní liberální demokracie. Češi i Slováci stáli většinou spíše na periferii tohoto dění, ale patřili k němu, byli jím osloveni a zasaženi.

Za druhé, češi a Slováci hovoří velmi podobným jazykem. Tato skutečnost je jiné povahy než ta první. Podobnost jazyka usnadňuje komunikaci, to nelze zanedbat. Vede však taky k řadě nedorozumění: silnější by si rád slabšího přivlastnil a využil k vlastnímu prospěchu. Od té doby, co se Slováci s malým zpožděním začali emancipovat jako moderní politický národ, setkali se u svých českých sousedů s malým pochopením.

Tak už Karel Havlíček v Pražských novinách v roce 1846 píše: "Říká-li tedy pan Štúr, že nám pokoj dává, že nám škodit nechce, nám dobře přeje, že jen svoje chce uspořádat atd., víme ovšem, že to jsou sice krásné řeči, ale zlé úmysly a skutky. Počínání Štúrovo škodí nám Čechům, činíc náš národ o tři miliony slabším, ale ono i Slovákům rovněž tak, ba více záhubné jest, poněvadž z nich místo devítimilionového národu utvořiti chce třímilionový, a k tomu bez literatury, bez úřadní řeči, bez ústavů, bez historie, beze všeho".

Ani Masaryk nebyl o mnoho velkorysejší. Učinil v roce 1918 v Pittsburgu jakýsi závazek ohledně slovenské autonomie, ale První republika ho pak nechala spadnout pod stůl. A Masaryk v roce 1921 novináři z francouzského listu Le Petit Parisien řekl: "Není slovenského národa… to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři(!). Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Rozumějí si dokonale. Dělí je jenom stupeň kulturní, Čechové jsou vyvinutější než Slováci, neboť Maďaři je udržovali v soustavné nevědomosti. Zakládáme na Slovensku školy. Je nutno vyčkat jejich výsledků; v jedné generaci nebude již rozdílu mezi dvěma větvemi naší národní rodiny." Čili: Slováci jsou jen zaostalejší Češi, stačí trochu osvěty a splynou s nimi. K autonomii musí dozrát podmínky. Zpravodajovi liberálního maďarského listu, vycházejícího tehdy v Praze (Prágai Magyar Hírlap), sdělil Masaryk bez okolků: "Podmínkou autonomie je však to, aby lid, který umí číst a psát, k autonomii dozrál… Se zřetelem ke špatným dopravním poměrům na Slovensku širší shormáždění zemské by tolik neznamenalo." Co si člověk dokáže všechno vymyslet!

Českou chytristiku dovedl na práh dokonalosti dr. Edvard Beneš. V knížce Úvahy o slovanství, vydané na sklonku druhé světové války, mimo jiné napsal: "Přitom odmítám se pouštět do malicherného sporu o tom, zda např. Slováci jsou nebo nejsou národem, národností, kmenem, zdali slovenština je jazykem či jen nářečím atd. Respektuji prostě, pokládá-li se ten či onen občan za Čecha nebo Slováka a mluví-li nebo píše-li češtinou nebo slovenštinou. Na vnitřní či zahraniční politiku státu tyto diskuse nemají míti vlivu. A v užívání termínu Čech, Slovák, Čechoslovák má býti plná tolerance."

V důsledku toho se pak vyvinula situace, kdy západní část státu obývalo deset milionů Čechoslováků, kdežto východní pět milionů Slováků. A protože národ byl v minulosti v naší oblasti významnou, i když často jen ideální institucí, trpěli Slováci z české strany ústrky a nepochopením, kdežto Češi se s ohledem na československou národní jednotu za národ už ani nepovažovali. Slováci dokázali díky své neporušené národní identitě lépe vzdorovat komunismu jak v temných letech 1945-8, tak v šedesátých letech minulého století, kdy se u nás komunismus dočasně hroutil.

Věcně vzato, vzniklo Československo v roce 1918 sloučením dvou emancipačních hnutí, českého a slovenského, a z dvojího pocitu ohrožení: Češi se cítili ohroženi Němci, Slováci Maďary. Přitom Československo byl pro Čechy v té době jediný možný způsob, jak položit základy vlastní státnosti. Pro Slováky pak přes pokryteckou čechoslovakistickou ideologii znamenal proti předválečné době jistou změnu k lepšímu.

Od počátku měla v sobě ČSR zabudovaný tento dvojí negativismus, toto dvojí "proti". Žila od počátku v nepřátelství skoro se všemi sousedy. Byl to ovšem stát, který se hlásil k české liberální a demokratické politické tradici, i když složitá národnostní situace umožnila uskutečnit demokratické vymoženosti jen v omezené míře. Z těchto důvodů mohou o ní jako o "Fehlkonstruktion" snad mluvit sudetští Němci, ale ne Češi.

Po roce 1989 se ukázalo, že to, co drželo kdysi Čechy a Slováky pohromadě, totiž dvojí pocit ohrožení, už pominulo. Neexistoval jediný rozumný důvod, proč toto soustátí, dvoučlennou federaci, kde navíc Slováci vždycky tahali za kratší konec, držet pohromadě. Stát ztratil svou raison d´etre a navíc se ukázalo, že je regionální spolupráci postkomunistických zemí (včetně Maďarska), jíž bylo a je tolik zapotřebí, spíše na překážku.¹⁾ Odstranění federace mělo být ovšem provázeno tím, že výlučné vztahy, které jsme se tehdy pokoušeli zachovat se Slovenskem, postupně rozšíříme i na další visegrádské státy. To se ovšem nestalo.

Hodně se hovoří o tom, že rozdělení neproběhlo korektně, protože se o tak významné otázce nekonalo referendum. Referendum lze ovšem použít jen tenkrát, když můžeme říci buď ano, nebo ne, a přitom přesně víme, co je to, čemu říkáme ano, a co je to, čemu říkáme ne. Po nekonečných jednáních mezi českou, slovenskou a československou politickou reprezentací v letech 1990 - 1992 a poté, co v demokratických volbách vyhrála v Česku pravice (nejen Klaus, nejen ODS) a na Slovensku HZDS a levice, a obě uskupení byla s to sestavit vládu, která měla většinovou podporu v národních parlamentech, byla sice většina Čechů a Slováků (a většina českých a slovenských politiků) pro společný stát, ale české a slovenské představy o společném státě byly neslučitelné. Češi chtěli jen pokračovat v tom, co už tu bylo, Slováci chtěli zároveň žít ve společném státě s Čechy i být samostatní. Kdyby taková situace měla dlouho přetrvávat, vedla by k politické nestabilitě a nakonec k rozvratu. Řešení rozdělit stát bylo v této situaci v zásadě správné.

Česká politická reprezentace se přitom dopustila dvou chyb (říkám to s plným vědomím toho, že padají i na mou hlavu): především, rozdělení nebylo provedeno zcela korektně. České straně velmi záleželo na tom, aby to vypadalo tak, že od Československa se odštěpilo Slovensko (ten dojem posilovaly i významné maličkosti toho druhu, jako že ČR si ponechala původní "federální" vlajku). A záleželo jí taky na tom, aby se zachovala aspoň iluze výlučných vztahů, které nás ve svých důsledcích separovaly od těch, co žili v našem sousedství. Dnes z nich ovšem už mnoho nezbylo.

Československo bylo smrtelné. To neznamená, že by svého času nebylo pro Čechy a možná v menší míře i pro Slováky užitečné.

1) Někdy v roce 1990 požádali slovenští Maďaři ve federálním parlamentu, kde jsem tehdy coby poslanec za OF seděl, o zřízení maďarské univerzity v Komárně. Nemělo jít o žádnou veleinstituci, jen o ústav, kde by bylo možné vychovávat učitele pro maďarské odborné školy a gymnázia na Slovensku. Obrátil jsem se tehdy na vlivnou poslankyni za OF s minulostí neohrožené bojovnice za lidská práva s tím, že mi to připadá rozumné a že bychom to měli podpořit. A ona mi k mému úžasu řekla: víš, je to sice rozumný nápad, ale když ho podpoříme, budou se na nás naši koaliční partneři z VPN moc zlobit. Maďarský návrh pak čeští a slovenští nacionalisté (jedni ani druzí o svém nacionalismu nevěděli) společně zametli pod koberec.