ARCHIV

Válečné hroby

Česká média v poslední době masírují veřejnost osudy čtyř tisíc ostatků bývalých příslušníků wehrmachtu z druhé světové války, jako by už neuplynulo šedesát let od jejího ukončení v Evropě a šestnáct let od konce studené války.

Dle nejen evropských, ale i širších mezinárodních, zvyklostí byli vojáci vždy pohřbíváni na území, kde padli. Od doby zavedení stálého vojska, tzn. od 17. století, tuto službu mrtvým vojákům zabezpečovala vojenská správa prostřednictvím své duchovní služby. Na toto zvykové právo pamatovaly i mírové smlouvy. Například ta po první světové válce ze Saint Germain en Laye ze dne 10. září 1919 ve svých dvou článcích stanovila:

„Článek 171. – Vlády spojenecké a přidružené i vláda rakouská postarají se o to, aby hroby vojínů a námořníků pohřbených na jejích územích byly chovány v úctě a aby byly udržovány.

2/ Všechny údaje o počtu a umístění hrobů všech mrtvých, již byli pohřbeni bez zjištění totožnosti.“

Citované články plnila i právě vzniklá Československá republika. Samozřejmě prokazovala okázalou úctu těm, kteří padli v boji za její vznik, ale vyjádřila pietu i těm, kteří padli v nedobrovolné službě na straně nepřítele. Naši předci se v tomto smyslu angažovali ještě před podepsáním mírové smlouvy. Krátce po převratu dne 28. října 1918 totiž převzali také Inspekci válečných hrobů při bývalém rakouském velitelství v Praze a přemístili ji do pražského Klementina. Určitější podobu nový úřad získal 24. ledna 1919 jmenováním setníka Davida přednostou této inspekce a referentem válečných hrobů při ministerstvu národní obrany. Věstníkem ministerstva národní obrany (část XX, bod 510) byl následně zřízen „Ústřední inspektorát válečných hrobů“ a v každé zemi (Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko) pak „Zemská inspekce válečných hrobů“. Současně bylo nařízeno založení vlastního katastru válečných hrobů a sice katastru „A“ pro evidenci válečných hrobů na československém území a katastru „B“ pro evidenci válečných hrobů československých vojáků na území cizích států.

Už v květnu 1919 byly rozesílány dotazníky všem obecním úřadům, posádkovým velitelstvím, četnických stanovištím, majitelům hřbitovů a úřadům, vedoucích úřední matriky k získání podkladů pro založení katastru válečných hrobů, z něhož mělo být zřejmé, kde a na jakých hřbitovech se nalézají, v jakém počtu a jaké národnosti (jakého státu) je tam pochováno, jejich jména atd.

Na základě toho bylo zjištěno, že celkem na 5.493 hřbitovech je 161.646 hrobů s ostatky jedince, 3.644 hrobů se dvěma a 6.095 se třemi či více, tzn. celkem 171.385 hrobů s cca 203160 ostatky, z nichž bylo 5 Francouzů, 1 Brit, 3 Američani, 51.331 Rusů, 22.070 Srbů, Chorvatů a Slovinců, 9.666 Poláků, 13 Bulharů, 277 Ukrajinců, 12.074 Rumunů, 15.765 Italů, 12.156 Rakušanů, 4.377 říšských němců, 21.254 Uhrů, 563 Turků a 2.627 nezjištěných. Cizinců bylo tedy celkem 152.182 a 50.978 Čechoslováků.

Současně se vypátralo, že existuje celkem 63.478 neupravených hrobů se 119.192 ostatky. Vojenská správa také spočítala, že úprava, respektive základní úprava dosud neupravených hrobů bude vyžadovat cca 10,- korun na ostatky jedince, přičemž měsíční paušál na udržování již upraveného hrobu měl vyžadovat v ročním paušálu asi jednu korunu. Většina hrobů se nacházela na obecních hřbitovech, ostatní hroby pak na konfesijních, evangelických a židovských hřbitovech. Vedle nich pak to byly hřbitovy vojenské - v Čechách 9, na Moravě 9, ve Slezsku 6 a na Slovensku 25 - a dále také hřbitovy v bývalých zajateckých táborech - v Čechách 19, na Moravě 3 a na Slovensku 8.

Nic však není dokonalé, a proto už v prvních poválečných letech se projevovala zpustlost některých válečných hrobů, nejen jako projev úpadku piety, ale i ze zcela objektivních příčin. Například válečné hroby v Karpatech byly, podobně jako z bojů na Slovensku v roce 1919, zpustlé, neoznačené, „vydány na pospas dobytku“ či vystaveny zničení zoráním půdy. Časem byl proto na Slovensku zřízen „Úřad pro zřízení válečných mohyl“, jenž podléhal Inspektorátu válečných hrobů ministerstva národní obrany…

Po druhé světové válce bylo vše už trochu jinak. Zpočátku se sice ještě hovořilo i o válečných hrobech „příslušníků jiných národů“, ale to už spíše s důrazem na spojence, třebaže nechyběl ani dovětek, že „musí být udržovány podle ustanovení mírových smluv“… Posádkový velitel podle vojenského předpisu Org XX, § 15 měl kromě ostatních povinností pečovat také o válečné hroby: „Vede záznamy o válečných a vojenských hrobech na vojenských hřbitovech a pečuje společně s vojenskými stavebními úřady o udržování válečných hrobů po dobu jejich trvání.“ Za válečné hroby ministerstvo národní obrany však pokládalo „především všechny hroby vojenských osob naší čs. armády zahraniční i domácí, jednotek partyzánských, jakož i spojeneckých armád“. Především se však jednalo o nově zřízené a velikým nákladem budované válečné hřbitovy Rudé armády…

Podle prvních šetřeních byly na československém území zjištěny následující oběti druhé světové války – Ztráty: Rudé armády 97.325, rumunské armády 12.742, čs. armády-východ 5.620 a čs. armády-západ 896; Popravení čs. důstojníci a rotmistři za nacistické okupace: 521; Oběti: SNP 15.000, pražského povstání 1.694 a nacistické persekuce 36.530; Popravení a zemřelí v Terezíně: 35.000; dále 279 Američanů, 268 Britů, 474 Francouzů, 44 Holanďanů, 10 Belgičanů, 91 Poláků, 34 Jihoslovanů a 17 Bulharů, tzn. celkem 206.952 a cca 107.477 Židů. deportovaných jak z území českých zemí tak i Slovenska.

Vojenská správa se tehdy ještě starala o mírové vojenské hroby, jež vznikly po 31. prosinci 1945. Péči o ně, na rozdíl od válečných hrobů, měla jen deset let, tzn. po dobu stanovenou zákonem (z hygienických důvodů).

Každý vojenský hrob měl být umístěn tak, aby byl chráněn před zničením a zneuctěním, čehož se mělo dosáhnout tím, že měl být „na zvláštním vojenském hřbitově nebo na hřbitově veřejném“, kde bylo zřízeno zvláštní oddělení pro vojáky. Místo pohřbení mělo být opatřeno „proti rozpadnutí náhrobkem z hlíny, z kamene nebo vůbec z nějaké trvanlivé hmoty a musí být opatřeno tabulkou z dobrého materiálu s čitelným, trvanlivým nápise, s náboženským symbolem (kříž, siónská hvězda a p.)“.Výdaje na zřízení válečných vojenských hrobů hradilo ministerstvo národní obrany a na jejich údržbu mělo pak vyčleněno paušál, přičemž za jednohrob byla stanovena roční „udržovací náležitost“ ve výši deseti korun a za jeden „délkový metr“ hrobového pole pak šest korun…

Na rozdíl od první republiky nedokázala třetí republika v období obnovy křehké poválečné demokracie v Československu překonat nenávist k „odvěkému“ nepříteli a jeho spojencům, a proto těmto mrtvým byla poslední služba v podstatě odmítnuta a byly respektovány pouze základní hygienické zásady, někdy ani tyto.

Přes veškeré proklamace ostatně ani hroby čs. státních příslušníků padlých za druhé světové války se nestaly „obrazem opravdové vděčnosti k těm, kteří se nedočkali a zaplatili tím nejcennějším,co měli, svým životem“. Začátkem roku 1951 pak bylo „péčí“ o vojenské hroby, hřbitovy a památníky pověřeno ministerstvo vnitra, jež nedokázalo tuto pietu zajistit ani tolik komunistickým režimem protěžovaným bývalým příslušníkům Československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Kde paradoxně jeho bývalí nepřátelé – českoslovenští legionáři z první světové války – měli podstatně důstojnější pietní místa, jež přežila i tamní komunistický režim bez větších šrámů…

PhDr. Zdeněk Vališ