ARCHIV

Evangelium podle Jidáše

Toto je slíbená druhá velikonoční úvaha.

Nadešla neděle velikonoční, a koho jiného bychom při té příležitosti v Česku vzpomínali, než Jidáše! Už tři – čtyři týdny se moji kolegové v denním tisku usilovně zabývají fragmentem tzv. Jidášova evangelia, koptským textem z čtvrtého nebo pátého století, který vznikl patrně překladem řeckého originálu. Pozoruhodné je, že jej většinou chápou jako legitimní doplnění toho, co dosud víme o Ježíšově životě a konání. Mám podezření, že kdyby teď premiér Paroubek, který, jak známo, má občas intimní styky s nejvyšší bytostí, usedl a v předvolebním eifru napsal evangelium, zařadili by je bez váhání k novozákonním textům.

Co je podstatou příběhu, rozmnožujícího naše vědomosti o Ježíšovi a jeho učednících? Po příchodu do Jeruzaléma si prý vzal Ježíš Jidáše stranou a řekl mu: příteli, čeká tě nesmírně zodpovědný a přetěžký úkol – musíš mne prásknout. Pak tebou sice budou všichni z hloubi duše pohrdat, tvé jméno bude vláčeno špínou dějin, ale z toho si nic nedělej. To, co uděláš, je nezbytné, aby se naplnila vůle Boží, abych mohl vydat svůj život za lidi a stát se jejich Spasitelem. Jen my dva a můj Otec budeme vědět, jak to doopravdy bylo. Svět tebou pohrdne, ale na nebesích usedneš po mé pravici.

Je zajímavé, jak trochu přehánění stačí, aby se z úctyhodného příběhu stal úplný nesmysl a jak tzv. domýšlením věcí do důsledků zpravidla vznikne hloupost, často zkřížená s darebáctvím. V Evangeliích je spousta odkazů na to, jak se Ježíšovým životem a působením naplňuje Zákon: od narození v Betlémě až po chvíli, kdy na Golgotě losují římští vojáci o jeho svršky. Odtud domýšlením do důsledků dospějeme k závěru, že i Jidášova zrada byla předurčena, a Jidáš sám je v tom tedy nevinně: byl jenom důsledkem příčiny, Boží vůle. Neměl na vybranou a svým činem jen potvrdil známou tezi, že svoboda je poznaná nutnost.

Zároveň takto doplněný příběh vychází z nevysloveného předpokladu, že o práskače je ve světě veliká nouze, a tak se stává, že v rozhodující chvíli za ně tu a tam musí zaskočit slušní lidé. To ovšem jednak neodpovídá každodenní zkušenosti a jednak je to účelové: slouží to jako alibi práskačům, kteří by rádi před světem dokázali, že jsou taky slušní lidé, protože jim v dané chvíli nic jiného nezbývalo. Že udělali jen to, co bylo nevyhnutelné, že tím posloužili dobré věci, že ten, koho práskli, si o to vlastně sám koledoval, nebo o to dokonce přímo stál. A že kdyby to neudělali oni, udělal by to někdo jiný, daleko horší.

Snad je opravdu vše, co se na světě děje, předurčeno Boží vůlí a moudrostí. Nejsem teolog, nechci se zaplést do zbytečných sporů. Za zásadní věc považuji, že i kdyby tomu tak bylo, nedává to žádné alibi práskačům, kteří s odkazem na Boží vůli plní roli, kterou si sami vybrali, místo aby ji přenechali někomu jinému a zachránili tak pro tuto chvíli svou nesmrtelnou duši. Stalo by se, co se musí stát, ale bez nich.

Monolog Jidášova následníka (kolikrát jsem ho už vyslechl!) zní: ano, mám ruce od svinstva, v horším případě od krve, protože zatímco vy se svýma relativně čistšíma rukama jste se schovávali někde za bukem, já jsem vytvářel dějiny (tj. zrazoval jsem každý den ráno, v poledne i večer Božího syna). A tak jsem pečoval o to, aby se naplnila historie, tj. aby se podle tzv. Křenova principu od všech legitimních příčin bez zádrhelů dospělo ke všem nutným důsledkům.

Ve skutečnosti pro tyto lidi platí slova Evangelia: bylo by lépe, kdyby se vůbec nebyli narodili. Pro ně i pro všechny ostatní.

16. dubna 2006