ARCHIV

Veřejnost a politika

K napsání těchto řádků mne inspiroval kolega Vladimír Kučera, když mi poslal pár otázek v souvislosti s námětem, o němž se chystá psát: je politika svinstvo? Doufám, že jsem mu ten text jaksi předem nevykradl.

Vztah české veřejnosti k politice je podivuhodně dvojznačný: je v nejhlubším opovržení; zároveň by ji kdekdo chtěl dělat – a pokud možno hned na té nejvyšší úrovni.

Výchozí představa je, že na politice nic není. Uměl by to každý a dělá se hubou. To ovšem zkušenost nepotvrzuje. Během svého krátkého působení ve Federálním shromáždění jsem poznal celou řadu kolegů, kteří dovedli mluvit spatra, dlouze, sugestivně a dramaticky, jedna radost. Upřímně jsem jim záviděl. Ani jeden z nich se v politice neudržel.

Při schůzích prvního polistopadového FS (většina poslanců do něho nebyla zvolena, nýbrž kooptována) se před budovou tvořily hloučky našich bližních, lačnících po politickém angažmá, zjevně v přesvědčení, že během kooptací byli nespravedlivě opomenuti. Mnozí budili dojem, že jsou na krátkém opušťáku z bohnické kliniky. Uprostřed každého kroužku někdo řečnil. Jeden se vecpal mezi dveře budovy a žvanil tak brilantně, že mu naslouchající říkali „pane poslanče“. Formou projevu byl na úrovni mých výše zmíněných kolegů. Obsah nebyl žádný, zjevně mu nepřipadal důležitý. Možná chtěl jen předvést svou technickou způsobilost.

Politika (hlavně ta vysoká) je tedy něco, co dokáže každý, ale každý do ní nepronikne. Například já, říká si našinec. Jaká nespravedlnost! Něco tu neklape. Svět se náhle dělí na „my“, kteří bychom to taky uměli, jenže se na nás jaksi nedostalo, a na „oni“, kteří se do ní (na základě stejné nespravedlnosti, která způsobila naše vynechání) vetřeli, a mají, sviňáci, vysoké platy, imunitu a městskou dopravu zdarma. Přitom nedělají to, co bychom určitě dělali my, kdybychom byli na jejich místě, totiž nestarají se dostatečně o to, abychom se měli co nejlépe. Je to svinstvo.

Tato mentalita dává tušit, že náš národ kdysi, na konci osmnáctého století, povstal z nevolného venkovského lidu. Stalo se tak v době, kdy už byl feudalismus ve psí. Svět se i tehdy štěpil na „my“ a „oni“. „Oni“, to byli páni. Sát se pánem bylo jednoduché, stačilo se správně narodit. Uměl by to každý. Páni mají povinnost se o nás, nevolníky, ve všem všudy postarat. Takovému nároku ovšem nemůže žádný pán dostát. Proto remcáme (síla remcání je nepřímo úměrná přísnosti pána): páni jsou svinstvo, je třeba je odstranit. Mají být jen nevolníci.

Když lidé s nevolnickou mentalitou provedou tuto revoluci, ukáže se, že žádný z nich se o sebe neumí postarat, ale každý z nich chce být pánem. To je ovšem technicky nemožné: pány se stanou jen někteří, a většinou jsou ještě horší než ti, kteří byli revolucí odstraněni. Vymýšlejí si vyčůrané teorie, například tu, že cesta k co největší nevolnické svobodě vede přes co největší zotročení. Ti ostatní pak očekávají, že se o ně noví páni ve všem všudy postarají, a když se to nedaří, reptají. V tomto druhém případě většinou velmi potichu.

Nevolnická společnost je společnost lidí, kteří se o sebe postarat nedovedou, protože to ani nechtějí. Z toho plyne, že politika začíná tam, kde se lidé chtějí starat o sebe samy. Aby se k tomu rozhoupali, musí přestat být nevolníky.

16. dubna 2006