ARCHIV

Klausovo tažení proti evropeismu

Český prezident zveřejnil v Mladé frontě Dnes (příloha Kavárna) rozsáhlý esej pod názvem „Co je to evropeismus?“. Ač obsahuje řadu šroubovaných učených formulací, které nepochybně mohou udělat dojem např. na Lucii Bílou („odstraňování všech odstranitelných, nepotřebných, neproduktivních, na hranicích států se nacházejících bariér lidských aktivit při primárně intergovernmentální mezivládní spolupráci evropských zemí“, „evropeismus je zcela jednoznačně výraznou supranacionální tendencí, rozhodně a nemilosrdně vystupující proti intergovernmentálnímu principu“, „arogantní autoritářství europeismu považuji za jednu z pevně zakořeněných definičních charakteristik současné etapy evropského vývoje“), není to, co Klaus sděluje, nijak přehnaně složité, a není to taky nic, co bychom od něho nebyli už mnohokrát slyšeli. Vychází z docela oprávněné kritiky některých podivných idejí a hnutí, jež zachvátily Evropu: např. teorie „občanské společnosti, jejímž úkolem je vytvářet protiváhu k politickým stranám; hysterická emancipační hnutí (feminismus, homosexuálové); myšlenka „sociálně tržního hospodářství“, ztělesňující evropskou zpohodlnělost z doby, kdy jejím hlavním konkurentem bylo líné a nevýkonné sovětské Rusko; a konečně idea „multikulturality“, která se v západní Evropě vždy znovu a znovu katastrofálně neosvědčuje ve střetnutí s různými útočnými a primitivními ideologiemi, jimiž žijí společenství imigrantů. Ta kritika je ovšem zasazena do ideologické šablony: má být lidská společnost utvářená souběhem spontánních aktivit lidí, nebo „sociálním konstruktérstvím“ nikým nepověřených samozvaných tvůrců? Evropeismus je proměnlivý soubor ideologií, vázaných na druhé pojetí, Klaus nekompromisně zastává to první. Mezi oběma tábory probíhá nesmiřitelný třídní boj, a kdo se pokouší předstírat nějakou třetí cestu, je jen zakukleným stoupencem toho druhého (z Klausových formulací to skoro vypadá tak, jako by „evropeismus“ měl jen zakuklené stoupence).

Jedním z hříchů, jimiž jsou obtíženi „evropeisté“, je pokus vytvořit evropský nadstát ovládaný institucemi nezakotvenými ve vůli občanů, veřejnosti, a okrádající suverénní národní státy, jež by měly být podle Klause základními stavebními kameny spojené Evropy, o jejich pravomoci. Jeho boj za národní stát má emancipační ráz. Hájí národní suverenitu před svévolnými zásahy zvenčí: na to česká společnost, frustrovaná z dlouhých let nesvobody, ráda slyší. Co je to „národní stát“, blíž nespecifikuje. V každém případě je to však alfa a omega politické organizace společnosti: „jediná smysluplně organizovatelná aréna politického střetávání,… největší možná, ale současně i nejmenší rozumná základna politické reprezentace a reprezentovatelnosti“ (co je pak např. obec a jaký smysl má obecní samospráva?).

Základní problém tohoto uvažování, jaké by mělo být nejrozumnější a ideově nejsprávnější uspořádání Evropy, je, že je úplně vytrženo ze všech dobových mezinárodně politických souvislostí. Je to tradiční nectnost vedoucích českých politiků. Ke čtenářům promlouvá hlava státu. Ten stát je malý a nepříliš silný. Přitom ve veřejnosti je velmi rozšířeno přesvědčení, že právě čelný představitel malého a slabého státu musí být myslitelem, který má ctižádost organizovat svět nebo aspoň Evropu. Je tu už jistá politická tradice. Masarykova Nová Evropa je zároveň účelový pamflet i ctižádostivý projekt, jak přetvořit starý kontinent. Neúměrná ctižádost politiků nese často k tragikomické plody. Odstrašujícím příkladem je prezident Beneš, vymýšlející dalekosáhlé plány na reorganizaci Evropy a Slovanstva v situaci, kdy se malou ČSSR právě (taky za jeho přispění!) chystal spolknout rudý krokodýl. Na oba po převratu navázal Havel. Jeho banální kýčovité úvahy o morální obrodě zeměkoule znamenaly pro západní politiky příjemné rozptýlení, česká veřejnost jimi příliš dotčena nebyla. V situaci poměrného klidu po rozpadu Sovětského svazu to byla snaha poměrně nevinná, ale taky docela neužitečná. Václav Klaus je od počátku posedlý touhou Havla trumfnout a opravit: přitom bezděky přijal jeho roli, pozici reformátora, jehož záměry zdaleka přesahují úzký rámec České republiky.

Ve srovnání se svými předchůdci je přitom naše generace postižena katastrofální úrovní bolševického vzdělávacího systému: jsme vzdělaní buď docela jednostranně (případ Václava Klause), nebo málo, často ne vlastní vinou, protože lidem jako Havel stavěl minulý režim do cesty velké překážky. To není samo o sobě žádná hanba. Problém je jen nevědět o tom a vyžívat se v kosmických projektech, které se pro nedostatky ve vzdělání nemají o co zarazit. Přitom to od nás nikdo nečeká a za daných okolností to od nás ani dost dobře nemůže chtít.

Český politik by měl být skromnější. Smysl obce (a co je jiného stát, než velká obec) je v první řadě zajistit bezpečnost občanů. Zajistit bezpečnost občanů státu malého, a pokud by byl odkázán jen sám na sebe, v mnoha ohledech úplně bezbranného, je velký a náročný politický úkol. Představa, že hlavním nebezpečím, které mu v současné době hrozí, je „europeismus“, by mohla sloužit jako poukázka na ubytování v Bohnicích. Bohužel skutečná a hmatatelná nebezpečí český prezident ve svých úvahách i ve své politické praxi soustavně buď přehlíží, nebo bagatelizuje.

Islámský radikalismus, který zachvacuje na východě obrovské masy lidí a zevnitř ohrožuje vyspělé západní země, není prý nic, čeho bychom se měli bát. Mluvit o „střetu civilizací“ je podle Klause jedním z projevů evropeismu. Ovšem, nejde o střet civilizací, ale o daleko jednodušší záležitost: bohaté státy, které dávají nechtě najevo pohodlnost a bytostnou nechuť se účinně bránit (v očích chudého světa jsme i my bohatý stát), přitahují loupežníky, a každý loupežník, aby se mu dobře loupilo, musí mít nějakou – pokud možno primitivní - ideologii. Tenhle to má dobře vymyšleno, je současně všude a nikde, a ve své neuchopitelnosti a neskonalé brutalitě je o dost nebezpečnější než Hitler.

Pak je tu tradiční ruský imperialismus, který se po chvilkovém ochromení opět s vervou probouzí k životu. V konfliktu Západu s islámskými radikály hodlá zjevně zachovat neutralitu, aby si pak, až bude Evropa oslabena, mohl vzít zpátky to, oč na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století přišel, a když to okolnosti dovolí, možná i něco navíc. ČR by byla mimořádně chutné sousto. Naše závislost na ruských dodávkách ropy a zemního plynu i naše nepoučitelnost z minulosti nás činí zvlášť bezbrannými. A Klaus se Putinovi přímo podbízí.

Dále komunistické nebezpečí u nás doma. Komunisté jsou – tradičně - bytostně nepřátelští vůči demokracii a bytostně přátelští k ruskému impériu a jeho ambicím. Paroubkova sociální demokracie je hodlá učinit tichými podílníky na svém vládnutí. Dokonce už tak činí. Podle Klause se česká vnitřní politika vyvíjí standardně a žádné zásadní otřesy nehrozí.

A konečně hospodářská expanze východoasijských států. Zejména příklad Číny ukazuje, že souvislost mezi hospodářskou efektivitou a demokratickým uspořádáním společnosti je mnohem méně těsná, než jsme si myslili. A evropský projekt „sociálně tržního hospodářství“ není vadný nejen ideologicky, ale hlavně proto, že takové hospodářství není schopné konkurence v soutěži s těmito zeměmi. Důsledky mohou být katastrofální.

To jsou docela reálná a konkrétní nebezpečí, která hrozí Západu, Evropě, České republice. Co s tím čelný český politik chce dělat? Jak se postaví těmto výzvám? Zatím se vyčerpává bojem s bruselskou hydrou. Přitom je zjevné, že bez podpory vyspělé Evropy budeme ztraceni, a stejně vyspělá Evropa i s námi bude ztracena bez podpory USA. Naším prvořadým „národním zájmem“ (když už mám použít Klausovu terminologii) by měla být účinná evropská spolupráce v bezpečnostní oblasti, a je otázka, zda hašteřivé společenství států založené na zásadě liberum veto bude schopné svým členům vůbec nějakou bezpečnost zaručit. A ČR by taky měla v rámci společenství evropských státu prosazovat úzkou spolupráci se Spojenými státy a hledat si v Evropě v tomto úsilí spojence.

Doba je zlá a bude ještě hůř. Na intelektuální exhibice (i když je jejich obsahem mj. nesmiřitelný boj proti intelektualismu) není čas. Teče nám do bot, pane prezidente. Podobně jako koncem třicátých let. Podobně jako po roce 1945. Co s tím chcete dělat?

9. dubna 2006