ARCHIV

Národ sobě

Vážení čtenáři, budu Vám vyprávět pohádku. Její téma je poněkud otřelé: jak chudý chasník k štěstí přišel. Proto se ji pokusím ozvláštnit tím, že ji zasadím do moderní doby. Dělá se to dnes ostatně i s operami.

Náš příběh vypráví o budování Média. Je to něco podobného jako v 19. století Národní divadlo. Na Národní divadlo se, jak známo, skládali vlastenci po krejcárku. To je metoda zdlouhavá a v dnešní cynické době nepříliš spolehlivá. Snadno by se mohlo stát, že by se místo vysílače vybralo jen na skrovný přijímač. Chybějící vlastenecké nadšení je tedy třeba nahradit podnikavostí a invencí.

K Médiu jsou zapotřebí dvě věci: licence a spousta peněz. Peníze mají pouze cizáci. Licenci naopak cizáci mít nesmějí, je to národní stříbro a může náležet jen našincům.

Licence se získá slibem, že Médium bude národ vzdělávat. Peníze se naopak získají slibem, že Médium bude vydělávat. Oba sliby jsou neslučitelné, splní se ten druhý, protože je i v zájmu chasníka – zakladatele.

Cizáci si řeknou o malér v okamžiku, kdy přistoupí na pravidla hry, podle nichž licence smí patřit jen našincům. Jakmile Médium stojí na vlastních nohou a pěkně sype, domnělí majitelé najednou zjistí, že mají v rukou jen vyhořelý a nepoužitelný první stupeň rakety. Druhý i s posádkou a licencí už v tom okamžiku míří třetí kosmickou rychlostí na Barrandov.

Na rozdíl od případu Benešových dekretů v tomto případě nelze proti investorům použít oblíbenou českou teorii příčiny a následku (příčina: nadbytek peněz, následek: jejich odčerpání). Česká metoda privatizace za pět prstů se totiž u mezinárodních institucí setkává tradičně s malým porozuměním. Proto je nejprve chasník zatížen pokutou jedné miliardy. Tu zaplatí noví, tentokrát tuzemští investoři. Nato je pokutou desetkrát mastnější zatížen stát, který pro podnikání tohoto typu vytváří legislativní a provozní podmínky. Protože stát o sobě žádné peníze nemá, bude sankce rovnoměrně rozložena mezi jeho občany.

Tím se kruh uzavřel: ukazuje se, že cizáci, kteří jsou nyní saturováni, byli jen přestupní stanicí k tomu, abychom Médium nakonec sponzorovali my všichni, jako kdysi to Národní divadlo. Šikovný chasník po právu zasedne mezi elitu národa. Ti pohodovější z nás si mohou s jistou hrdostí říkat, až budou zase jednou v Médiu sledovat dvouhodinový film o tom, jak jakýsi psychouš pomocí skalpelu důkladně za živa párá spoutanou krásku: i já jsem přispěl svým dílem. Kdežto škarohlídi si mohou s panem prezidentem přiznat, že na rozdíl od našeho chasníka byli pasivnější či pohodlnější, obávali se trochu riskovat, chtěli si možná spíše počkat, nebo prostě neměli docela obyčejný kousek toho svého tolik potřebného štěstí. A proto dobře jim tak.

Všimněte si, milí čtenáři, že jsem nikoho nejmenoval.

16. března 2003