ARCHIV

Před volbami I.

Tímto textem otvírám sérii předvolebních komentářů. Pokusím se je psát pro Události až do června pravidelně. Stojí to za to – jednak v těchto volbách jde o daleko víc než ve všech předcházejících rokem 1990 počínaje, a jednak je situace zajímavá, méně přehledná, než se původně zdálo, a ne tak úděsně beznadějná, jak to ještě před pár týdny vypadalo. Neznamená to, že bych hýřil optimismem, není k němu nejmenší důvod.

Nejdřív výchozí teze: ODS a KDU-ČSL nejsou s velkou pravděpodobností samy schopny získat většinovou voličskou podporu. To není problém síly „levice“ (kterou u nás představuje neregistrované partnerství jedné postkomunistické a jedné extremistické strany; jsou si podobny jako se podobá mopsl kojotovi – přitom je známo, že potkají-li se ta dvě zvířátka, započne se něco, co na první pohled vypadá jako nevinná hra, během níž ovšem divoká šelma domácího mazlíčka nakonec bez problémů zakousne a sežere). Je to problém slabosti pravice: ODS, velmi slušně řečeno, po odchodu Václava Klause dosud nenašla vlastní tvář, KDU-ČSL má jednak smůlu (křesťanství každého správného Čecha instinktivně odpuzuje), a navíc si dělá ostudu směšným reakčním fundamentalismem (potraty, registrované partnerství). Vzhledem k tomu existuje slušné procento voličů, kteří levici volit nechtějí a tuto pravici volit nemohou. Pokud zůstanou doma, rozhodnou tím volby. Nízká voličská účast navíc posiluje komunisty, organizaci, která má dvě tváře: tvář „normální“ politické strany (když existuje zakuklená v demokratickém prostředí) a paravojenské organizace (když se v teple rozvratu – jako např. v letech 1945-8 - klube z kukly k moci). Proto je její členstvo i voličstvo ukázněné a k volbám mašíruje v sevřených šicích.

Základní problém je, jak motivovat otrávené voliče především z dezintegrovaného tábora Pravdy a Lásky. Jen tak je možné zvýšit volební účast. Na to, aby se ODS nebo KDU-ČSL transformovala a stala se přitažlivou i pro ně, je mimo všechno jiné už pozdě. Další možnost je vstup nového subjektu do Poslanecké sněmovny. V tuto chvíli mají šanci jen zelení a je nepředstavitelné, že by se některá z dalších mimoparlamentních stran, schopná plnit tuto roli (SNK-ED, US-DEU), vybabrala z takřka nulových preferencí.

Základní věc je poměr zelených ke komunistům: posílí Paroubkovy šance na menšinové vládnutí s KSČM, nebo je naopak zhatí? Vyjádření předsedy Bursíka byla v tomto směru poměrně jednoznačná. Strana zelených

a) nevstoupí do žádné vlády, která by byla závislá na hlasech komunistů

b) a taky nepodpoří žádnou takovou vládu při hlasování o důvěře.

Místopředsedkyně strany Kuchtová však v Právu druhou část Bursíkova prohlášení zpochybnila a přikývla na to, co jí nahrál A. Kramer, který rozhovor pořizoval, totiž že je to jakási extenze stranického stanoviska, s nímž např. ona sama nesouhlasí.

To je dosti podstatné omezení: lze si tedy představit, že se zelení připojí ke komunistům a podpoří (samozřejmě nikoli zadarmo) menšinovou vládu ČSSD. Přitom za její skutky neponesou formálně žádnou odpovědnost.

Je otázka, nakolik je taková možnost reálná. Pokud se zeleným podaří probít se do PS, je skoro jisté, že ČSSD nebudou stačit k většině ani jen komunisté, ani jen oni. Pravici ovšem zelení k většině stačit budou. Ze zelených se stanou obletovaní potenciální partneři. Odolat takovým svodům je pro každou stranu těžké, a na druhé straně účast na nepsané „opoziční smlouvě“, v níž se vezou spolu i komunisté, stranu nutně poškodí. Kromě toho už sama představa menšinové vlády, kterou z opozice drží u moci hned dvě strany, nadto přece jen dosti odlišné povahy, je sama o sobě poněkud přitažená za vlasy.

Bude tedy záležet na ODS, zda se jí podaří najít se zelenými nějaké styčné programové body. Úkol svízelný i pro obratnější politiky, než jací nyní sedí ve vedení občanských demokratů. Na druhou stranu touha po ministerských křeslech, která jejich zadnice nezahřívaly už dlouhých deset let, je veliká a dovolí jim asi leccos skousnout. V procedurálních otázkách bude navíc po volbách hrát významnou roli čestný předseda strany: když vyhraje (tj. získá nejvíc hlasů) ODS, pověří sestavením vlády někoho z jejích řad. Když nevyhraje, může to udělat taky s odkazem, že dotyčný politik je schopen sestavit vládu s většinovou podporou v PS. Ústava mu to dovoluje.

Bude taky záležet na KDU-ČSL. Duo Kalousek – Kasal pod dojmem rozkladu ČSSD opustilo lavírování, jaké provozoval nebožtík Lux, a vsadilo jednoznačně na ODS. Po Paroubkově nástupu se zdá, že to možná nebylo zcela šťastné rozhodnutí. Dá se s ním vůbec ještě něco dělat?

A další věc: pokud by nakrásně vzniklo tak pestré vládní společenství, jaké by představovala koalice ODS –KDU-ČSL – Zelení, může se stát, že se v jednotlivých případech v PS přečasto ad hoc uplatní faktická koalice ČSSD – zelení – KSČM (například v zahraniční politice jsou zelení někde na půli cesty mezi ČSSD a KSČM). V každém případě, i kdyby se podařilo vytvořit koalici ODS –KSU-ČSL – zelení, bude to velmi vratké a provizorní řešení. Možná jen jakýsi odklad Paroubkova plánu na vládu s komunisty v zádech. Nicméně zaplať Pán Bůh za něj - snad se dá takto získaný čas nějak rozumně využít.

26. března 2006