ARCHIV

Zemřel Slobodan Miloševič

Slobodana Miloševiče našli v sobotu v cele mrtvého. Podle pitvy byl příčinou úmrtí infarkt. Není nejmenší důvod tomu nevěřit. Nicméně – po nedávné sebevraždě čelného představitele krajinských Srbů Babiće je to pro haagský tribunál další, a tentokrát opravdu velká nepříjemnost. Nepříjemnost je to i pro Srbsko a jeho stabilitu. Frustrované srbské společenství bude nepochybně vhodnou živnou půdou pro různé fámy.

Srbové doplatili na pád komunismu podobně jako Rusové: s tím rozdílem, že Rusko zůstalo i v okleštěné podobě velké a mocné, kdežto rozpad někdejšího jugoslávského miniimpéria nezadržitelně postupuje a vypadá to, že cílovou etapou bude Srbsko bez Černé hory a bez Kosova. Někdejší Jugoslávie byla na první pohled stabilnější než třeba mnohonárodnostní meziválečná ČSR, s výjimkou albánské menšiny ji obývalo spřízněné jihoslovanské etnikum. Ukázalo se ovšem, že kulturně historické a hlavně náboženské rozdíly jsou významnější než kmenová příbuznost. Zemí vedly hluboké hranice: mezi někdejším Předlitavskem a Uherským královstvím. Mezi západním (latinským) a ortodoxním křesťanstvím. Mezi křesťanstvím a islámem. Tyto hranice se až na výjimky (Slovinsko) vůbec nekryly s hranicemi republik někdejší Jugoslávské federace. Ve státě dominovalo Srbsko, jeho sice nejsilnější, ale zdaleka ne nejvyspělejší část. To všechno mohlo držet dohromady jen větším či menším násilím. Vláda komunistické ideologie za Tita byla jen povrchní, federaci sdržel pohromadě teror ,a ten po diktátorově smrti a v souvislosti s vývojem v ruském impériu rychle ztrácel na síle. Srbové se přesto pokusili jednotu země udržet násilím, následovala krvavá válka všech proti všem, doprovázená mimořádně hnusnými masovými zločiny na všech stranách. Evropa tomu nejprve bezradně přihlížela, pak se mezinárodní instituce, v nichž byla schopna prosadit svůj vliv, rozhodly zastavit krveprolití mocenskými zásahy. To se po několika letech podařilo. Nyní vládne v oblasti vratký mír, jehož trvání závisí na masivní přítomnosti cizích vojenských jednotek. Válečné zločiny soudí mezinárodní tribunál v Haagu, zřízený specielně k tomuto účelu z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Snaha potrestat pachatele hrůzných činů je pochopitelná. Na druhé straně je otázka, zda západní společenství v tomto případě nepropadlo jisté netrpělivosti a radikalismu. To, že viníky trestá mezinárodní moc, k stabilitě zkoušeného regionu příliš nepřispívá: je těžké chtít na obyvatelích postižených zemí, aby ji nechápali jako cizí. Je to řešení z nouze ve chvíli, kdy státy, jejichž občané se provinili (především Srbsko a Chorvatsko) zjevně nejsou schopné a mnohdy ani ochotné ty lidi soudit samy. Přitom jenom schopnost a ochota spravedlivě soudit vlastní provinilce by mohla vést ke skutečné stabilitě jejich demokratického uspořádání a k tolik potřebné smírné úpravě jejich vzájemných vztahů.

Miloševičova smrt jen znovu zviditelnila, jak je situace na území někdejší Jugoslávie vratká a a jaká rizika v sobě skrývá.

12. března 2006