ARCHIV

Havel, Klaus a bezpečnostní rizika

V posledních dnech se k současnému světu, jeho úskalím a nebezpečím vyjádřili dva významní čeští politici: prezident Václav Klaus a jeho předchůdce Václav Havel, který sice z aktivní politiky už odešel, ale pro mnoho lidí u nás (a nejen u nás) stále platí za nejvyšší duchovní autoritu. Bilance obou projevů je pozoruhodná.

Havel hovořil 22. února na konferenci SEYS v pražském Obecním domě, jeho projev přetiskly dna dny nato Lidové noviny. Nepřišel s ničím příliš překvapivým a sám to taky předem ohlásil. Má už svou naučenou šarži, kterou vypracoval v prvních letech po převratu, jejím základem je starost o blaho všehomíra (znovu v této souvislosti připomínám slova Karla Havlíčka: Kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.) Západní pragmatické politiky, kteří se utápějí v každodenních přízemních problémech a nemají proto čas se zabývat vznešenem, myšlenky tohoto druhu nijak neruší v práci, naopak, berou je tak, jako vnímá návštěvník luxusní restaurace tichou, lehce orientální hudební kulisu. Odtud obliba našeho exprezidenta v západním světě.

Podle Havla v dnešním globálním světě dominuje starost o spočitatelný zisk. V postkomunistickém Česku je to zvlášť zřetelné, protože postkomunismus působí jako vypouklé zrcadlo. Terčem exprezidentovy kritiky jsou jako obvykle supermarkety („chrámy konzumu“), podivná sídliště, hrající si na vilky, ale ve skutečnosti zcela anonymní, sklady a parkovací plochy. Supermarkety prý likvidují přirozenou strukturu a síť společenského života, v níž malé tradiční obchůdky hrály roli sociálních center. Jediná další nebezpečí, která Havel v projevu zmínil, jsou návaly sněhu a povodně.

Přiznám se, že jsem zaujatý: svět, který Havel kritizuje, mám docela rád, líbí se mi. Kromě toho se mi zdá být praktický: když jednou za čas (obyčejně před vánocemi) potřebuji trochu víc nakupovat, ušetří mi průhonický supermarket den lítání z jednoho konce Prahy na druhý. Lidé obývající anonymní vilky na nových sídlištích bohužel v drtivé většině nemají na neanonymní střešovickou vilu za padesát milionů a cítí se ve svém novém domově stokrát lépe a pohodlněji než v panelákových kasárnách – také a především proto, že to opravdu stokrát pohodlnější je.

To ale není to podstatné: podstatné je, že se náš dnešní svět otřásá globálním konfliktem mezi Západem (rozuměj také námi) a islámským fanatismem. Je to svět teroristických útoků, divokých demonstrací, při jichž jde o statky a o život, svět, kde se bez zábran vraždí rukojmí. Tyto novinky zatím Havel do své naučené role nestačil zapracovat. Možná mu ve srovnání s chrámy konzumu nepřipadají důležité. Možná se bojí, že by si u některých svých vlivných příznivců doma i za hranicemi rozlil ocet. Připomíná námořního důstojníka, který vybízí mužstvo ke střídmosti v jídle a pití ve chvíli, kdy k jeho korábu přirazila pirátská loď.

Názory Václava Klause jsou, jak se říká, „sofistikovanější“. Problém islámu a islámského terorismu nepřehlíží, věnoval mu skoro polovinu rozsáhlého rozhovoru, otištěného 25. února v příloze Mladé fronty Dnes Kavárna. Klaus odmítá, že by nějaké nebezpečí představoval islám. Nebezpečím jsou pouze radikální složky společnosti v islámských zemích. To je čistě akademické rozlišení: těm „radikálním složkám“ se daří strhnout veřejnost těchto zemí podobně, jako se to kdysi dařilo v Německu, establishment dotyčných států je bezbranný, buď v defenzívě, nebo se přidává. Radikálové se zmocňují jedné politické pozice za druhou. Jde o náboženské a zároveň emancipační hnutí, odtud jeho přitažlivost.

K aktuálnímu problému karikatur proroka Mohameda uvádí prezident tři teze: za prvé, máme zcela odlišný názor na svobodu slova než islámský svět (není docela jasné, kdo všechno patří pod to „my“). Za druhé, jsme přesvědčeni, že tento náš názor je správný. A za třetí, nemáme zároveň nejmenší právo tento náš názor vnucovat zbytku světa. V „evropském pojetí“ (to zjevně nepatří pod „my“) podle Klause převládá přesvědčení, že jsme nadlidé, kráčející s pochodní v ruce před zbytkem lidského rodu a všechny ostatní musíme poučovat. Přitom věci jako „svoboda slova“ mají význam jen mezi námi, a vůbec ne v islámském světě.

Český prezident, jak se zdá, spadl z višně. Problém není v tom, že by západní svět islámu něco vnucoval. Problém je v tom, že veřejnost islámských zemí, nabuzená radikály, ale mnohdy i svými odpovědnými politiky, zuřivě protestuje proti Dánsku, Evropě, USA (a samozřejmě taky Izraeli) kvůli tomu, že v jedněch dánských novinách, určených pro dánské čtenáře, vyšly jakési karikatury. Pálí se dánské vlajky, likvidují ambasády (nejen dánské), bojkotuje dánské zboží. A cílem je vnutit Západu (a to znamená také nám) islámské pojetí (ne)svobody. Ti lidé jsou přesvědčeni (stejně jako Klaus) že jejich pojetí svobody je správné, jen na rozdíl od Klause cítí povinnost ho všude po světě šířit. Má to svou logiku: co je dobré pro nás, říkají si, mělo by být dobré i pro ostatní. Klaus proti tomu staví „multikulturalitu“ v globálním měřítku. Každý si necháme svou pravdu a nebudeme ji vnucovat těm druhým. S tím se ovšem nikdo, kdo je o své pravdě pevně přesvědčen (a islamisté jsou o své pravdě pevně přesvědčeni) nespokojí.

Je taky třeba odlišovat: je samozřejmě velmi sporné, zda je účelné implantovat do zaostalých společenství hned a beze všeho všechny vymoženosti demokratického systému, který se osvědčil třeba v USA a Velké Británii, když je zjevné, že dotyční si s nimi nebudou vědět rady. Zda není lepší nechat na nich samých, co si vyberou, a zohlednit místní podmínky. Kdyby se podařilo prosadit požadavky militantních evropských „obhájců lidských práv“ v Turecku, vedlo by to nepochybně k vítězství radikálního islámu a Turecko by se změnilo v teokratický stát íránského typu. Nyní je Turecko stát sekulární, dokázalo si osvojit některé podstatné prvky našeho systému (ne všechny, ovšem). Garantem jeho stability je armáda. Nezbývá, než být trpělivý a nelomcovat základy tohoto uspořádání. Ale zároveň platí, že naše pojetí svobody, lidských a občanských práv je zásadně lepší než šaríja, a proto bychom na něm měli nejen trvat, ale snažit se ho co možná šířit.

Klaus skutečné vážné nebezpečí, které Západu (a Západ v tomto případě není nic abstraktního, znamená taky jeho, mne, naše blízké) hrozí, nepřípustně bagatelizuje. Zároveň se snaží o kompromis s čertem: tedy o něco, co je zároveň neuskutečnitelné a nemravné. Daleko aktuálnější je pro něho nebezpečí fiktivní: evropský superstát, který nás, Čechy, chce připravit o podstatnou část naší suverenity. Je to nezodpovědná a absurdní politická koncepce. Pravda je zcela opačná: jsme ohroženi zradikalizovaným islámem (existuje vůbec ještě nějaký jiný?) a musíme se jako slabá a malá země pohlížet po spojencích, kteří jsou nám blízcí a na něž se můžeme spolehnout: to je především západní Evropa a USA. Na emancipační mindráky ušlápnutého nárůdku teď není čas, jde nám o krk.

A závěr ze srovnání Havlova a Klausova postoje? Hrozí nám (tj. České republice) opět vážné nebezpečí. Havel dělá, že ho nevidí, Klaus ho zlehčuje a navrhuje neuskutečnitelné kompromisy. Máme se tomu snad divit? Podobně se chovali čeští politici v chmurných letech 1945-8. Taky tenkrát se tzv. demokratičtí politici předháněli v ujišťování, že SSSR pro nás neznamená žádné nebezpečí, a že je třeba bolševismus respektovat, jen ho nemusíme napodobovat. Nebezpečí je dnes jiné, ale jinak se nezměnilo nic.

6. března 2006