indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

28.2. - 4.3.2006

ARCHIV

Další lekce z praktického maradonismu

Mezi prezidentem Klausem a premiérem Paroubkem vyvřel další konflikt: premiér se během návštěvy prezidenta Putina v ČR obrátil na poslední chvíli na prezidenta se žádostí, aby připravené mezinárodní smlouvy byly podepsány za jeho přítomnosti a v Lichtenštejnském paláci, nikoli na Hradě. Zároveň pohrozil, že pokud se tak nestane, nemusí se příslušní členové vlády k podpisu dostavit. Následovala rozhořčená a uražená prezidentova reakce, končící větou: „Prosím Vás, aby se to již nikdy neopakovalo.“ Tak mluví řídící učitel s neposlušným žáčkem druhé třídy.

Na Paroubkově reakci je nepochopitelné jen jediná věc: jak to, že reagoval tak pozdě a že si tu sice formální, ale přitom zásadní věc on ani jeho úřad předem neohlídali. Konflikt mohl proběhnout ještě před Putinovým příjezdem, mohl být vyřešen kompromisem a Paroubek nemusel hrozit neuskutečnitelným opatřením. Zkrátka, řečeno jeho vlastními slovy, „zaspal jako Šípková Růženka“.

Prezident Klaus od chvíle, kdy začal vykonávat svou funkci, usiluje o to, aby na sebe strhl co nejvíc výkonné moci. Velmi mu v tom nahrává podivná dvojsmyslnost české ústavy. Role prezidenta je v zásadě pojata jako reprezentativní (tak, jak je to v případě hlav států v evropských zemích obvyklé), ale s několika významnými výjimkami. Na tom, že se do ústavy dostaly, má svůj podíl tatíčkovská tradice: Češi, odvyklí vlastní státnosti, do ní po roce 1918 rádi přijali určité autoritativní prvky, na něž byli zvyklí ze staré monarchie, a Masaryk si myslil – do jisté míry právem – že bez nich nový, nepříliš stabilní stát dost dobře nemůže fungovat. Významnou roli sehrál pak historický kompromis, který uzavřel při vytváření ústavy Klaus (tenkrát coby premiér) se svým věčným konkurentem Václavem Havlem. A tak se v ústavě octla mlhavá formulace, že prezident „zastupuje stát navenek“, což si Klaus vykládá tak, že spoluutváří jeho zahraniční politiku, rozsáhlé pravomoci, pokud jde o jmenování do funkcí (guvernéra a členy ČNB jmenuje prezident zcela autokraticky) a zejména článek 64, umožňující prezidentovi ovlivňovat práci vlády a ministerstev.

Tak vzniká jakési dvojvládí, opakují se kompetenční spory a konflikty mezi prezidentem a vládou a vytváří se prostor pro ctižádostivé a mocichtivé politiky, aby se ve funkci prezidenta pokoušeli ve zcela zásadních věcech realizovat politiku alternativní k té vládní. Výsledkem jsou rozpaky a ostuda po celé Evropě.

Klaus v případě Putinovy návštěvy šikovně využil jakési asymetrie mezi pravomocemi prezidenta v Rusku, kde je faktickou hlavou exekutivy s autokratickým, lehce samoděržavým přídechem, a u nás, kde je při vší problematičnosti ústavní definice role hlavy státu o hodně skromnější, a protože formálně je on Putinovým protějškem, přivlastnil si pro tuto chvíli taky jeho ústavní pozici. Celá návštěva probíhala zcela v jeho režii, včetně detailů, jako byla servilní nabídka, že bude s hostem komunikovat v jeho mateřštině. (Na slavnostní večeři se prý dokonce netlumočilo z ruštiny a do ruštiny, protože údajně každý Čech umí rusky, což už dávno není pravda). Paroubek se proti Klausovým ambicím ohradil po svém způsobu, ale ohradil se právem a je dobře, že se ohradil.

Věčné soupeření prezidenta s premiérem, které provází krátké dějiny ČR a od jejího vzniku nám dělá ve světě ostudu, je dáno špatnou definicí prezidentské funkce v ústavě. Ústava představuje ustavičné pokušení pro ambice neukojených politiků. Bylo by třeba ji změnit – jenomže jak, když každý politický lídr se v koutku duše živí nadějí, že jednou usedne na prezidentský stolec, a pak…

Mladá fronta Dnes 7. března 2006