ARCHIV

Evropa kontra Amerika

Jacques Rupnik cítil zjevně v rozhovoru, který poskytl Karlu Hvížďalovi pro MfD (Válka nezačala, a už jsme něco prohráli, 12. 3. t.r.) potřebu nějak zlidštit a racionalizovat hněvivé výpady prezidenta Chiraka proti východoevropským zemím. Správně odhadl, že tu leckoho pobouřily. Pokouší se tedy jednak vysvětlit ideové zázemí sporu o zásah v Iráku, jednak objasnit adeptům na členství v EU, jak nepříjemné důsledky pro ně může mít jejich podpora Spojeným státům.

„Evropská unie je postavena na myšlence omezení moci a je uspořádána tak, abychom moc již nemohli proti sobě použít“, píše Rupnik. Zato Amerika „vidí svět jako nebezpečný a je přesvědčena, že je lepší být silný a pořádek si vytvořit sám, svou silou“. Americká fascinace silou je motivována ekonomicky: „odráží reálnou situaci, v níž USA jsou schopny na zbrojení utrácet (utrácet, ne vydávat! bd) denně přes miliardu dolarů, což je více než celá Evropa, Rusko a Čína dohromady.“ Má však taky ideologické kořeny, „určitý náboženský slovník, v podstatě běží o manichejský pohled na svět, podle něhož Ježíš přišel osvobodit části světa ze zajetí tmy.“

Protiklad evropské umírněnosti a zdrženlivosti, a na druhé straně amerického náboženského fundamentalismu podbarveného zájmy zbrojařských koncernů si zaslouží, aby byl ozdoben celou řadou velkých otazníků. Například Američané neřeší žádný problém uvnitř EU (kde ve vzájemných vztazích platí myšlenka omezení moci a její eliminace), ale globální problém islámského terorismu a států, které mu vytvářejí bezpečné zázemí. A řeší ho proto, že islámský terorismus je naměřen v první řadě proti nim. Evropská unie je spojenecký svazek bohatých a svobodomyslných zemí. Vytvářel se dlouholetou spoluprací motivovanou mimo jiné i společným ohrožením ze strany SSSR, před nímž je chránila moc a síla USA. Může se tedy dnes sotva tvářit, že o moci nic neví, a vyčítat Americe, že jí disponuje. Ve světě platí jiné zvyklosti. Je více-méně organizován v OSN. Tato instituce vznikla kdysi ve všeobecné euforii po porážce mocností Osy. Do jejích základů byla uložena právě fikce bezpečného světa. Velmi se o to zasloužili právě Američané. Mělo jít o spojení zemí celého světa, které se hlásí ke svobodě a demokracii. Ve skutečnosti vznikl nesourodý konglomerát zemí nejrůznější povahy, který měl pojišťovat svým členům suverenitu. Základní ideou bylo „nevměšování do vnitřních záležitostí“. Díky faktické bezmocnosti OSN ve vypjatých situacích konflikty ze světa nevymizely, právě naopak.

Ve skutečnosti svět je nebezpečný a bude nebezpečný až do svého skonání. Svoboda a bohatství budou vždy cílem útoku těch, kteří je nemají: vždy budou vystaveni pokušení svobodu zničit a bohatství se zmocnit. A svobodní a bohatí budou muset svou svobodu a své bohatství neustále bránit. Z toho plyne, že moc je nezbytným prostředkem pro řešení konfliktů: ne ovšem pouhá moc a ne za všech okolností. I nyní se nevede spor o to, je li použití moci obecně přípustné, nýbrž je li cíl a okamžik jejího použití přiměřený. Použití moci by mělo být legitimováno, například přiměřenou obranou. Amerika byla napadena a brání se. Její někdejší spojenci se spoustou hloupých řečí nečinně přihlížejí a nanejvýš jí házejí klacky pod nohy.

Navrhuji tedy jiné rozdělení úloh než pan Rupnik: ne americká „Machtpolitik“ a evropská umírněnost, ale americký politický realismus a evropský pacifismus mnichovanského ražení. Podstatou toho druhého je nejistota o povaze vlastního bohatství a svobody (nejsme svobodní a bohatí na úkor někoho jiného?), která toho, jehož se zmocní, ochromuje a brání mu se účinně bránit v situaci, kdy by se bránit měl. A taky bránit své spojence, ovšem.

Jacques Rupnik se dále snaží postihnout postavení kandidátských zemí východní Evropy: Středoevropané nevidí a necítí politickou Evropu, EU vidí pouze jako ekonomickou instituci a zahraniční a bezpečnostní politiku pro ně představuje NATO a USA. Chovají se tak, jako by zapomněli, že jejich budoucnost je v Unii a nikoli v pozici 51. státu USA. Budí dojem, že jim jde jen o to, kolik z Unie vyinkasují peněz. Přitom přehlížejí nebezpečí, že se v EU vyvine tvrdé evropské (rozuměj francouzsko-německé) jádro, které se bude chovat jako politický subjekt a v rámci toho se oslabí solidarita a redistribuce slabším. A neberou v úvahu, že 80% obyvatel Unie je proti válce: kdyby se ve starých zemích hlasovalo o rozšíření referendem, splakali by nad výdělkem.

My ovšem od EU nepotřebujeme jen redistribuci hmotných statků, jak by se snad mohlo zdát po nestydatém kňourání a skučení našich politiků v Bruselu. A dokonce jsou situace, kdy by bylo nezbytné na ni přes veškerou její lákavost, rezignovat – a to tehdy, když nazřeme, že EU či nějaké její „jádro“ nemá morálně ani mocensky na to, aby se spolu s námi postaralo o společnou bezpečnost. Nikdo nám totiž předem neřekl ne že EU je taky politickou organizací (jak se domnívá pan Rupnik), nýbrž že se v ní uplatní síly, které budou chtít její politiku orientovat proti atlantickému spojenci, a to zrovna ve chvíli, když se octne v nesnázích. To je politika zároveň proradná a sebezničující: můžeme se sami spolehnout na takové partnery? Jaká budoucnost by nás čekala v nejisté společnosti nějakého francouzsko-německého bloku, který je sice ochoten do nás investovat, soudě podle slov prezidenta Chiraka, když budeme držet hubu a krok, ale je sám příliš slabý a nejistý na to, aby nám mohl účinně pomoci, když se octneme v úzkých?

Z toho plyne: do EU má smysl vstoupit jen tehdy, když se budeme mít s kým spojit a prosazovat obnovení atlantické spolupráce. Jinak pro nás bude lepší, když spolu s těmi, kteří jsou ve stejné situaci jako my, počínaje Estonskem a konče Bulharskem, postavíme naši zahraniční politiku na spolupráci s USA. Bude to dobré i pro (západní) Evropu: ušetří na nás a 80% jejích obyvatel si oddechne.

15. března 2003