ARCHIV

Evropa opět v mnichovanském pokušení

Současnou evropskou politiku i publicistiku ovládá téma „karikatury proroka Mohameda a co z toho vzešlo“. Do diskuse přispěl i senátor Schwarzenberg v rozhovoru pro Lidové noviny: zveřejnit karikatury byla podle něho „blbost“. S tímto jadrným lidovým soudem musí na první pohled souhlasit každý, od předsedy Evropské komise až po Usámu bin Ládina. Ve skutečnosti je k němu možné leccos přičinit.

Zveřejnění karikatur proroka Mohameda dalo po čase podnět k vlně demonstrací a násilí v muslimských zemích. Provázely je pálení dánských vlajek, ničení ambasád, bojkot dánského zboží. Přitom je zjevné, že malé Dánsko je jen pars pro toto, odnáší to jako snadný cíl za „křižáky a sionisty“ obecně.

Evropské stanovisko je vyvážené: na jedné straně – na druhé straně. Odsuzujeme jak karikatury, tak projevy násilí. Nejdál došel evropský komisař pro justici, bezpečnost a svobodu (!) Frattini: listu Daily Telegraph řekl, že novináři a vydavatelé médií si musí být vědomi své zodpovědnosti, pokud jde o svobodu tisku, a podřídit se seberegulaci. Pravidla by prý měla být stanovena nějakým dokumentem, na němž se EU shodne s představiteli médií. Pak se různě kroutil a snažil se to vyžehlit. V o něco mírnější podobě mluvil o seberegulaci a úctě k posvátnu pražský arcibiskup Vlk.

Je třeba upozornit, že požadavky, které vznášejí muslimové (přijetí evropského zákona, který zakáže hanobit Proroka) a které evropští politici aspoň částečně a v mírnější podobě akceptují, se dotýkají samé podstaty naší svobody. Svoboda projevu v evropském pojetí je založena na tom, že neexistují posvátné věci, tj. věci, které by nepodléhaly kritice. Není v tom neúcta k Bohu, ale přesvědčení, že svobodná diskuse je nejlepší cestou, jak se dobrat toho, co je správné a mravné. Zákon vymezuje tuto svobodu velmi široce a podrobuje ji jen nejnutnějším omezením. Svoboda je tedy svobodou říkat i věci, které se prokážou jako nesprávné a morálně problematické, ale říkáním takových věcí se svoboda nevyčerpává: je to jen vedlejší produkt, ovšem produkt bohužel nutný.

Zároveň jsou ve svobodné společnosti média nezávislá na praktické politice a zejména na exekutivě. Pokud by se tedy např. dánský stát nebo vláda za zveřejnění karikatur omluvily, přiznaly by se tím k odpovědnosti za to, co píšou noviny, a vzaly by tím na sebe povinnost do jejich obsahu zasahovat. To udělat nemohou. Je ostatně příznačné, jak se muslimské představy shodují s představami prezidenta Putina: „Když nějaký stát není schopen určité věci zamezit, měl by se za ně aspoň omluvit“.

Další zcela podstatná věc vyplývá z historické analogie: předválečná ČSR měla zejména v národnostní politice velmi daleko k dokonalosti. V roce 1938 se našli angličtí gentlemani, kteří – jemně diplomaticky – označovali tuto národnostní politiku za blbost. Jenže rok 1938 byl nejméně vhodnou dobou k tomu, aby byla ČSR kritizována za svou národnostní politiku: protože při všech svých nedokonalostech byla stokrát lepší než její protivník, Hitlerova Třetí říše, protože jejímu protivníkovi nešlo o to, udělat střední Evropu spravedlivější, ale podrobit si ji a dobýt svět, a protože nedokonalá ČSR, malá a slabá země, byla pro něj jen pars pro toto v jeho zápase za světovládu a zničení demokracie.

Mladá fronta Dnes 13. února 2006