ARCHIV

Nestyďme se za minulost

V souvislosti s divokým reakcemi muslimů na dánské karikatury Mohameda napsal v pondělí jakýsi čtenář Lidových novin: „Proboha, čemu se divíme? Muslimové si prostě procházejí takovým stádiem vývoje, jakým si naše civilizace prošla před několika staletími. Copak nevíme, že naši křesťanští předkové ve jménu našeho Boha upalovali rouhače a pobíjeli pohany a bezvěrce, seč jim síly stačily?“

Obávám se, že je tu jakési neporozumění historii. Podle čtenáře Lidovek to vypadá tak, že všechny společnosti procházejí shodným vývojovým cyklem: od barbarství, k němuž patří věřit ve svého Boha a v jeho jménu upalovat a pobíjet, k našemu civilizovanému dnešku, kdy už víme, že žádný Bůh, ani náš, ani cizí, není, a proto už naštěstí nikoho ani upalovat, ani pobíjet nemusíme.

Ve skutečnosti naši předkové (a také muslimové minulí i přítomní) něčemu věřili, a ve jménu toho, čemu věřili, dělali věci dobré i zlé. Ty věci, jejich složení a míra se v obou případech od sebe lišily v závislosti na tom, jak se navzájem lišilo to, čemu věřili. Z hlediska toho, kdo nevěří ničemu, vyjde ovšem obojí nastejno.

Naši předkové například věřili v Boha, který jim přikazuje milovat bližní podobně, jako chce být milován on sám. Přitom bližním je i nepřítel. Člověk má také odpovídat na zlé dobrým a odpouštět ne jednou, ale sedmdesát sedmkrát. Považovali za svou povinnost ty, co věří v něco jiného, nikoli povraždit, nýbrž přivést je na tuto svou víru, protože věřili, že je lepší než ta jejich. Já tomu věřím taky. Zároveň považovali za přípustné použít při tom obracení i násilí. V tom – a jedině v tom - se od těch ostatních nelišili, byli jako oni dětmi surové doby.

Naši předkové na základě své víry vybudovali společnost, která v sobě měla zabudované přesvědčení, že – přes všechny obrovské sociální rozdíly – jsou si všichni lidé před Bohem rovni a že život jednoho každého z nich má stejnou, protože nezměřitelně velkou cenu. Společnost, která vedle hrubé fyzické síly dovedla ctít i duchovní autoritu, neozbrojenou a bezbrannou jako Ktristus. Společnost, kterou ovládala zároveň duchovní a světská moc, přičemž žádná z obou nebyla podřízená té druhé a každá měla svůj okruh kompetencí. Společnost, v níž každý, sedlák i pán, měl vymezené závazky vůči ostatním. V níž panovník byl „panovníkem z boží milosti“, závisel na ní, musel o ni usilovat tím, že plnil Boží příkazy, a hrozilo mu, že mu tato milost může být také odňata.

Toto uspořádání společnosti bylo ve srovnání s naším dnešním hrubé, primitivní a nedokonalé. Pro tuto hrubost a primitivnost, která nás bije do očí, bychom však neměli přehlížet: za prvé, že obsahovalo zárodky toho, v čem žijeme dnes, svobodné společnosti postavené na demokratických a liberálních principech; a za druhé, že díky tomu jsme ve výhodě proti těm, jejichž minulost byla jiná - např. už vůči Rusům, kteří ve „svém“ středověku nikdy nepoznali konkurenci a spolupráci rovnocenné duchovní a světské moci, a i proto mají dodnes takové problémy s demokracií. A ještě daleko víc vůči muslimům všech proveniencí, ovšem.

A proto: nesnižujme zbytečně naši minulost, podřezáváme si sami pod sebou větev. Nepohrdejme zbytečně našimi předky: třeba byli v lecčems lepší než jsme dnes my. A měli bychom vidět, že to, čím dnes žije a v co dnes věří muslimský a zejména arabský svět, je něco úplně, úplně jiného, než to, čím žili a v co věřili oni.

Jinak nám hrozí, že se dožijeme velkých a dosti nepříjemných překvapení.

7. února 2006