ARCHIV

Příručka pro začínajícího vládního publicistu

Vládní publicistika u nás kvete vlastně od převratu. Velkého rozmachu doznala po vzestupu sociálních demokratů. Ministr-publicista Pavel Dostál nebo dosud aktivní poslanec-publicista Zdeněk Jičínský jsou dva pěkné, výrazné příklady. Vládní publicista má proti nevládnímu velkou výhodu: je konstruktivní, nedělá potíže.

Premiér Paroubek zahájil ve vládní publicistice nové období: publicistou musí být každý ministr; každý má přímo povinnost vyjádřit se k tomu, co se na stránkách českých deníků objeví a co se týká jeho resortu. Sám jde příkladem napřed a vyjadřuje se úplně ke všemu. Ani ostatní nezahálejí a berou ztečí zejména nepřátelský bulvární tisk: Lidové noviny a Mladou frontu Dnes (bulvár se pozná podle toho, že kritizuje vládu; byl sem před nedávnem zařazen i časopis Respekt, který si na přehnaný čtenářský zájem rozhodně nemůže stěžovat a kandiduje na rekord hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů: nejméně čtený bulvární plátek na světě). A tak třeba v úterý reaguje v MfD ministr Jandák na článek Bohumila Pečinky, kdežto v Lidových novinách se vypořádává s Jaroslavem Pleslem ministr Urban. Je se bát, že pro samé reagování na kritiku českého bulváru nebudou mít ministři čas na ministrování a premiér na předsedání; a naše země se bude pohybovat dějinami bezcílně jako Poeova loď mrtvých.

Bylo by tedy užitečné vypracovat jakousi vzorovou osnovu: tu by příslušný ministr převzal a pouze případ od případu doplnil konkréty (jméno kritizovaného, soupis jeho omylů a výčet kroků, které už příslušné ministerstvo dávno samo a z vlastní iniciativy udělalo, aniž by čekalo na nežádané rady vládě nepřátelských chytráků). Je zjevné, že tato konkretizace je věc nenáročná a zvládne ji snadno kterýkoli ministerský podúředník.

Vzorový článek se dá docela dobře odvodit právě z dnešního (úterního) článku ministra Urbana v LN („Takhle ne, pane Plesl“).

Nejprve základní upozornění: každý článek musí mít začátek, prostředek a konec. Odborně se tomu říká úvod, stať a závěr.

Vzorový úvod může být stručný; např.:

Po přečtení komentáře redaktora XX v těchto novinách jsem se opravdu nestačil divit, co vše mi … dokázal přisoudit.

Následuje doplněný soupis nejvážnějších bludů kritizovaného novináře.

A nyní jádro stati, rovněž nijak zvlášť obsáhlé. Může znít třeba:

Tato vážná obvinění jsou však z mého pohledu způsobena pouze autorovým naprostým amatérismem, neznalostí problematiky, nedostatkem novinářské etiky a osobní nenávistí k sociální demokracii. Divím se, že je redakce těchto novin, které mimochodem považuji za seriózní deník, ochotna takové neetické pisálkovství tolerovat.

Vzor by měl být variabilní, umožňovat, aby se mohla projevit ministrova letora. Výše uvedený příklad je určen pro typ ministra-slušňáka. Ministr-drsňák si poklony na adresu listu, který se uvolil publikovat jeho odpověď, odpustí a napíše místo nich například:

Ani se nedivím premiéru Paroubkovi, že považuje tento deník v naší zemi spolu s Lidovými novinami a Mladou frontou Dnes (nehodící se podle okolnosti škrtněte) za politicky nejméně korektní. (zde jsme se inspirovali článkem ministra Jandáka v dnešní MfD).

Následuje jeden či více odstavců ministerské samochvály. Je to účelné: Když se nepochválíš sám, ostatní se na tebe vykašlou. A pak už zbývá jen – opět zcela stručný – závěr:

Jsem si jistý, že čtenář si objektivní úsudek dokáže udělat sám. Nesmí mu v tom však bránit novinářova osobní ideologie oproštěná od základní žurnalistické etiky.

Náš uvedený příklad je jednoduchý a názorný. Neklade přehnané nároky na ministrův čas a inteligenci. Je známo, že ministři ČSSD mají chronické potíže např. s cizími jazyky. Ministr – publicista, řídící se tímto jednoduchým návodem, nejenže nepotřebuje znát cizí řeči: nemusí být v podstatě ani gramotný. Aspoň ne příliš. Všichni totiž dobře víme, jakou paseku jsou schopni v politice nadělat intelektuálové.

7. února 2006