ARCHIV

Problémy s demokracií na Blízkém východě

Volby do palestinské samosprávy přinesly – k velkému zděšení v Evropě a v USA – vítězství extremistům z Hamásu. Arabští politici, radikálům naklonění, a samozřejmě i prezident Putin se smějí: všechno je v pořádku, byla dodržena demokratická procedura.

Soud nad Saddámem Husajnem probíhá podle civilizovaných regulí. Důsledkem je, že obžalovaní si z tribunálu dělají legraci. Je tu jakýsi problém: Saddám Husajn například určitě nerozumí tomu, proč se s ním vyšetřovatelé a soud tak párají, místo aby mu napřed udělali z varlat jehelníčky a pak, poté, co se ke všemu přizná, ho podřízli jako sele před televizní kamerou.

Američané mají spoustu dobrých a obdivuhodných vlastností: berou svobodu – vlastní i cizí – vážně, a jsou pro ni pořád ještě ochotni jistých obětí. Zároveň věří v magickou sílu demokratických institucí jako v něco, co dokáže přes noc proměnit barbary v gentlemany britského střihu.

Američanům zjevně chybí zkušenost kolonialismu. Nahrazují ji idealismem a zásadovostí, pro něž někteří jejich politici (např. F. D.Roosevelt) snadno naletěli vychytralým, nedemokratickým, leč pragmatickým despotům. Kolonialismus vzal po zásluze za své. Přinesl však kolonizátorským zemím neocenitelnou zkušenost, jak racionálně komunikovat se společnostmi, které jsou nesrovnatelně primitivnější než ta jejich (a zároveň vědomí, že takové společnosti jsou a že je to třeba brát v úvahu). Evropský pragmatismus v USA kdysi zprostředkoval Henry Kissinger, politik, který nedosáhl žádného skvostného vítězství, ale může se pyšnit tím, že – mj. díky těmto zkušenostem – podstatně zmírnil důsledky vietnamské porážky. Jenže to už je dávno.

Představa, že se Irák bude po porážce vyvíjet k demokracii jako po 2. světové válce poražené Německo, je plodem tohoto podivného idealismu. Německo byla civilizovaná a kulturní země, kterou na čas ovládly mindráky živené válečným neúspěchem, nešetrným počínáním vítězů a hospodářskou krizí. Úkol přivést Němce po válce k rozumu byl snadný, protože k němu měli předpoklady, sami jej vzali za svůj a činně se na něm podíleli. Jinak by to nebylo šlo.

Demokracie není náboženství, stejně jako lidská práva nejsou náboženství. Uskutečnění demokracie a dodržování lidských práv ovšem náboženství (nebo dejme tomu víru) předpokládá. Bez ní demokratické procedury vedou k nastolení nedemokratických poměrů. A k tomu, aby demokracie fungovala, si musí společnost osvojit jakousi kulturu.

Vyvstává otázka, zda pro společnosti, které se – jistě nikoli svou vinou – takové úrovně, aby si s demokracií dokázaly poradit, nedopracovaly, není produktivnější režim, který vyrůstá z domácích poměrů, znamená proti minulému stavu jistou změnu k lepšímu, dovede kooperovat s vítězi a zajistit obyvatelstvu mír a prosperitu: a který je díky tomu všemu schopný dalšího vývoje.

Problém je jen v jednom: takovou pragmatickou politiku by dnes Američanům jejich evropští spojenci nestrpěli.

4. února 2006