ARCHIV

ČSSD v tom není sama

Jiří Paroubek před veřejností už ani nezastírá, že vládne „menšinově“. Tichá, ale intenzivní spolupráce sociálních demokratů s komunisty znamená, že byl – poprvé po listopadu 1989 – překročen významný práh. Je to nebezpečná politika a hlavní odpovědnost za ni nese premiér a ČSSD.

Zároveň ovšem celý polistopadový vývoj od počátku naznačoval, že něco podobného může, ne-li musí přijít. Spolupracovaly na tom nechtě, leč horlivě všechny polistopadové politické garnitury.

Díky skupině amatérů, které podivná hra náhod vynesla bezprostředně po listopadovém převratu na pár měsíců na výsluní moci, přežili komunisté převrat celkem v pohodě. Přizpůsobili se změněné situaci a zůstalo jim těch 15 – 20% oddaných stoupenců starého režimu. V roce 1990 se zdálo, že jich je míň, ale jen díky tomu že část z nich na čas strachy zalezla. KSČM byla integrována do nového politického systému jako trpěná složka: jenže to nelze držet na trvalo: demokratický systém nezná „jen trpěné“ složky.

Následoval neúspěch Klausovy „perestrojky“: jeho hloubka se dnes účelově přeceňuje, za krach ho lze považovat jen tehdy, když ho srovnáváme s velkohubými předsevzetími jejích konstruktérů: kdyby Klaus a spol. byli jen trochu skromnější, nebyl by ani jejich pád býval tak tvrdý. Následovalo střídání garnitur: k moci se prokousala ČSSD, nesourodé společenství, v němž měli silné pozice někdejší komunisté obrození i normalizační a jež bylo stmeleno duchem vendetty. Zároveň tzv. levici (sociálním demokratům, a komunistům) jen o fous unikla většina v Poslanecké sněmovně.

Miloš Zeman se během čtyřletého vládnutí zkompromitoval natolik, že se musel na čas stáhnout z politiky. Toho využil prezident Havel a pomohl zformovat pravolevou koalici, disponující v PS nejtěsnější většinou. ODS mu nechtě pomohla relativním volebním neúspěchem. Zároveň se ustavila skrytá hrozba stojedenáctičlenné většiny „levice“. Neúspěchy nového vedení ČSSD posilovaly vnitřní opozici. V koalici hrál významnou neformální roli 101. poslanec (tím se člověk mohl stát buď z politického kalkulu, jako pan Hojdar, nebo z notorického kverulantství, jako dr. Marvanová, nebo prostě proto, že se ve vhodném okamžiku nezřízeně opil, jako dr. Kott).

Bědnou situaci ČSSD využili postupně ODS, prezident Klaus a KDU-ČSL. ODS provozovala na účet oslabené ČSSD silovou politiku pod heslem „nulová tolerance“. Václav Klaus usiloval strhnout na sebe na účet slabých premiérů Špidly a Grosse co nejvíc faktické výkonné moci a posílit roli prezidenta v ústavním systému. Postup prezidenta i ODS vykazuje bohužel určité rysy hyenismu. KDU-ČSL byla v nezáviděníhodné situaci, potřebovala se emancipovat a zajistit si politickou budoucnost. Upnula se posléze na zdánlivě úspěšnou ODS a hrála obvyklou roli opozice v koalici, což není zcela v souladu s ustálenou představou o politické korektnosti.

Jednání ODS, prezidenta i lidovců bylo politicky naprosto neprozíravé, protože vůbec nebrali v úvahu 111člennou většinu tzv. levice. O jejich důvodech lze jen spekulovat: zřejmě se domnívali, že vedení ČSSD je příliš slušné na to, aby se spustilo s komunisty, že pokud by tak učinilo, lid je jednoznačně odmítne, a že konec konců socialisticko-komunistická koalice (byť i skrytá) je něco „standardního“. Všechny tyto předpoklady jsou bohužel mylné.

A výsledek? Dokonale sjednocená ČSSD s Paroubkem v čele dnes ve spolupráci s KSČM úspěšně válcuje zbytek opozice i koaliční partnery. Preference ODS se hroutí. To postihuje lidovce, kteří s ní spojili svůj osud. Mnoho lidí dnes muže volit ODS a KDU-ČSL jen jako menší zlo – s tím ještě nikdo volby nevyhrál. A volby do Senátu mohou otřást Klausovými vyhlídkami na znovuzvolení. To vše je jakýsi akt dějinné spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že se děje na náš učet, je to jen slabá útěcha.

Mladá fronta Dnes 7. února 2006