ARCHIV

Karikatury proroka a naše svoboda

Karikatury proroka Mohameda, zveřejněné před pár měsíci v jedněch dánských novinách, zapůsobily jako časovaná puma, která nyní explodovala. Po divokých projevech rozhořčení v muslimských zemích se ozvala kritika i na Západě. K věci se vyslovil mj. i Vatikán a nyní také pražský arcibiskup. Podle kardinála Vlka svoboda člověka není neomezená. „Má svoje omezení, kdykoli se dotýká svobody druhého člověka – to si mnohdy žurnalisté neuvědomují.“ Nynější konflikt mezi Evropou a islámskými zeměmi se odvíjí od (evropského) nepochopení, že existují určité meze: „jestliže je někdo překročí, jestliže se dotýká něčeho, co je druhému svaté, tak porušuje základní princip svobody slova, protože porušuje právo druhého – právo na jeho vyznání a na respekt, který k němu a k jeho vyznání máme mít.“ A v souvislosti s tím si český primas povzdechl: „My křesťané nemáme dost odvahy vystoupit, když se něco podobného dotýká přímo Boha.“

Názor kardinála Vlka je absurdní už sám o sobě: už ruští bolševici (a před nimi Hitler) si přáli dosáhnout toho, aby se svobodná média nešetrnou rukou nedotýkala záležitostí, které byly „světovému proletariátu“ (nebo „německému národu“) svaté. Karikatury Hitlera, Lenina a Stalina by se podle logiky kardinálova vyjádření byly měly zakázat. Navíc si pražský arcibiskup přihřívá vlastní polívčičku: i křesťané (mluví zjevně za všechny) by měli v obraně posvátných záležitostí projevit podobnou rozhodnost jako muslimové. Pozdrav Pán Bůh.

Nicméně vraťme se k našemu konkrétnímu případu, ke karikaturám proroka Mohameda. Především lze právem pochybovat, zda jejich zveřejnění bylo slušné a morálně ospravedlnitelné. K těmto pochybnostem jsou pádnější důvody než ty pseudoliberální, k nimž sáhl kardinál Vlk. Člověk se má pokud možno vyvarovat toho, co působí jeho bližním pohoršení. Kromě toho nemá dělat hlouposti: jaký smysl má karikovat dávného náboženského vůdce, od jehož smrti uplynulo třináct set let?

Druhé, podstatné hledisko je hledisko tak říkajíc formální: zárukou svobody projevu v demokratické společnosti je oddělení médií od praktické politiky. Přitom média i politika stojí pod vládou zákona – s tím, že zákon má svobodu slova regulovat jen tam, kde je to zcela nezbytné. Z toho všeho plyne, že vláda se nemá co omlouvat za to, co zveřejnily noviny – tím by na sebe brala odpovědnost za jejich obsah a ovšem taky závazek ho ovlivňovat. A vůbec už nemá co žurnalisty trestat – to muže udělat jen nezávislý soud na základě platných zákonů, které očividně porušeny nebyly: to, co je hloupé a nemravné, nemusí být ještě nutně nezákonné. Podstata svobody projevu pak spočívá v důvěře, že svobodná diskuse, omezená zákonem jen v nejnutnější možné míře, diskuse, v níž má český premiér nebo hlava katolické církve stejné právo se vyjádřit jako kdokoli jiný, povede nejspíš k tomu, aby se nakonec prosadil správný názor. To je zásadní věc, které se nesmíme zříci.

Rozhořčení veřejnosti islámských států je tedy svým způsobem pochopitelné. Zároveň politické kroky jejich vlád jsou – chtě i nechtě, to zdůrazňuji – útokem na podstatu naší svobody, snahou dostat ji pod kontrolu. Nemyslím si, že by protesty nebyly spontánní, ale jejich zažehnutí je podezřelé. Došlo k němu s půlročním zpožděním.Příznačné je, že terčem útoku se stala malá země (také Izrael je malá země). Je tu jakési pokušení: vždyť na nich nezáleží, nechte je na holičkách. Jenže tím bychom se zřekli sami sebe. A konečně: cílem útoků jsou i USA, jejichž vláda se od karikatur distancovala. Moc jí to nepomohlo, jde přece o „křižáky a sionisty“.

Z toho plyne: v této věci by měl být Západ jednotný. Stanovisko Vatikánu a českého arcibiskupa svědčí o jistém kapitulantství. Navíc nabuzuje podezření, že by měly být vyčleněny jakési sakrální, nedotknutelné symboly a motivy. Pan kardinál mluví za křesťany – jako křesťan musím jeho názor odmítnout. V Evropě se od sklonku 17. století prosazovala odluka církve od státu. Sekulární, demokratický stát (který mj. respektuje jako jednu ze základních hodnot svobodu projevu) stojí na křesťanských zásadách, ty se ovšem neprosazují pomocí institucí, jako byla inkvizice nebo cenzura, ale osobním vkladem občanů. Zcela podstatné jsou víra v nekonečnou hodnotu individuálního lidského života a v rovnost lidí před Bohem. Bohužel, naše demokracie trpí tím, že její vazba na křesťanské základy je slabší a slabší.

Často se mluví o tom, že konflikt, jehož jsme nechtěnými účastníky, je „konfliktem kultur“ nebo „konfliktem civilizací“. To jsou legrační formulace, jako vystřižené z nejapných sci-fi pohádek typu Hvězdné války. Bohužel tu však jakýsi globální konflikt roste: je to ovšem konflikt náboženský, jenže jen z poloviny: konflikt mezi Islámem a Západem, který žádné náboženství nemá.

4. února 2006