ARCHIV

Paroubek a Evropa

Evropská komise dostala českého premiéra několik málo měsíců před volbami do svízelné situace. Rozhodla totiž o tom, že počínaje rokem 2008 musí nové členské státy ze zvýhodněné 5% sazby DPH do té devatenáctiprocentní přesunout bytovou výstavbu, rekonstrukce bytů a jejich vytápění. ČR žádala, aby jí byla prodloužena dosavadní výjimka, s odkazem na to, že i ostatní, staré země mají řadu výjimek v jiných oblastech. Předsedající Rakousko pak přišlo s kompromisním návrhem, podle něhož se nižší sazba pro teplo zachová, a Česko zůstalo spolu s Kyprem a Polskem v opozici proti návrhu samo. Teoreticky mělo možnost návrh vetovat, tím by si však příliš nepomohlo. Nakonec ministr Sobotka dojednal další kompromis: ČR dostane výjimku na rekonstrukce bytů až do roku 2010 a zvýšená sazba na bytovou výstavbu se nebude týkat „sociálních bytů“. Určit, co jsou a co nejsou sociální byty, zůstane na české vládě.

Dá se čekat, že opozice, která se teď scvrkla na ODS, spustí kravál. ČSSD opět zrazuje národní zájmy! Faktem ovšem, je, že populistický nacionalismus Občanských demokratů, soudě podle preferencí, příliš nezabírá. Paroubkovi prošlo vstřícné gesto vůči sudetoněmeckým antifašistům (pravda, víc než skrovné, protože nešel dál, než co by ještě snesl jeho nový partner, KSČM), prošel mu dopis maďarskému Soužití o deportacích slovenských Maďarů do českého pohraničí (věc ve skutečnosti významnější) a prochází mu vstřícná politika vůči EU. Nemohu a nechci popírat, že mu to vše prochází také proto, že je to rozumnější než hysterické a zamindrákované bušení na tamtamy „národních zájmů“, které zní z Hradu a z malostranského sídla ODS. Paroubek není v těchto věcech vášnivý a fanatický. Kromě toho ovšem v tuto chvíli vůbec nepotřebuje, aby ostříží oko bruselských byrokratů spočinulo na naší malé vlasti a její vládě. Není totiž vyloučeno, že by jim do budoucna neušlo, jak horlivě se český premiér paktuje s komunisty. Důvod, proč to dělá, nechám stranou: snad z cynického kalkulu, snad z jakési názorové afinity, obyčejně se jedno pojí s druhým; konec konců na tom ani nezáleží, motivy této politiky nijak podstatně neovlivní její budoucí neblahé výsledky. Podstatné je, že ministerský předseda má dobrou šanci, aby mu tahle politika procházela až do chvíle, kdy se ty výsledky stanou nezvratnými.

Evropská Unie je po svém rozšíření v krizi: nové státy bude nějaký čas trávit jako hroznýš sele a bude proto omezena na pohyblivosti, pokud jde o rozhodování. Také krach euroústavy jí nijak zvlášť nepřidal. Na ČR nebude mít v dohledné době dost času a síly.

V krizi je i NATO. Poznamenala ho roztržka mezi Evropou a USA ve věci Iráku, výměna na postu kancléře v největší evropské zemi žádný výrazný obrat nepřinesla. V postoji k USA je rozdělena i sama Evropa.

EU i NATO jsou zaskočeny vývojem na Blízkém a Středním východě. Írán se otevřeně hlásí k programu zničit Izrael a hodlá zjevně vyvíjet jaderné zbraně – za shovívavého přihlížení Ruska a Číny, které budou blokovat jakoukoli účinnou politiku mezinárodního společenství vůči této hrozbě. A navíc v palestinských volbách zvítězili radikálové z Hamasu. Obojí Evropu i USA výrazně zaměstná.

Představa, že EU a NATO jsou garanty naší demokracie, se tak velmi problematizuje. Jedinými garanty naší demokracie jsme v tuto chvíli my sami. V červnových volbách o ní budeme rozhodovat zcela svobodně: to znamená, že můžeme svobodně rozhodnout i o jejím zmrzačení. A žádné NATO ani žádná EU nám pak už nepomůže.

29. ledna 2006