ARCHIV

Česká politická scéna odkryla své slabiny

V sobotu a neděli proběhly v ČR hned dvojí volby. Větší pozornost na sebe přitáhly ty senátní: jejich výsledky jsou přehlednější a navíc sama instituce Senátu má už ze své ústavní definice výrazně dekorativní charakter. Tak může pozorovateli snadno ujít, že v těchto volbách zase až tak o moc nejde. Heslo „volbou senátora volíte prezidenta“ je nesmyslné: nový prezident byl nezvolitelný před senátními volbami a zůstává nezvolitelný i po nich. Jediného kandidáta, který by mohl mít jakousi šanci, dr. Motejla, Zemanovi stoupenci v tajné volbě snadno eliminují a otevřou tak svému guru cestu k druhým volbám, kterých se už hodlá zúčastnit - za současného stavu věcí v nich však ani on nemá valnou šanci.

Hojný výskyt novopečených senátorů, kteří představují buď malé mimoparlamentní strany nebo jsou docela nezávislí, je průvodní jev rozpadu „neodéesovské“ pravice a především US-DEU. Chápu, že paní senátorka Seitlová, dříve ODA, necítí dnes potřebu přestupovat z jednoho Titaniku na druhý a raději kandiduje sama za sebe. Katastrofálně skončila KDU-ČSL, velkým neúspěchem jsou senátní volby i pro ČSSD: dohoda s komunisty, kterou ústředí strany neobratně zamlouvalo, se nakonec nevyplatila oběma partnerům: KSČM aspoň netratila. Přesto nemusí mít premiér Špidla neklidné spaní: většina „nezávislých“ bude stejně v rozhodujících věcech hlasovat s vládní koalicí, vládní většina se neztratila, jenom jaksi zmarvanověla. Protože hlavním úkolem Senátu není tvořit, ale bořit (tj. blokovat nedokonalé zákony, schválené Poslaneckou sněmovnou), musela by tu mít vláda proti sobě sešikovanou soudržnou a akceschopnou většinu. To je v nynější situaci nepředstavitelné. Celkovou bezvýznamnost této politováníhodné instituce dokresluje mimořádně nízká volební účast v prvním kole. Ze stran uspěla jen ODS: ukázalo se, že i při proceduře volby „osobností“ je dobré mít k dispozici solidní zázemí politické strany.

Účast v komunálních volbách byla tradičně vyšší. Jako stabilní strany se předvedly ODS a KSČM. Tratila ČSSD a KDU, rozval Unie svobody-DEU nastal i tam, kde byla dřív silná, například v Praze. Velmi pěkný úspěch Kaslových Evropských demokratů se odehrál tak říkajíc na účet US-DEU, v menší míře ODS a možná i trochu na účet ČSSD.

Zdá se, že vzrostl počet lidí, upřednostňujících nezávislé kandidáty. Je to signál jisté nedostatečnosti našeho politického systému: na nejnižší úrovni politické strany příliš netáhnou, voliči zjevně – a nikoli neprávem – považují stávající nabídku za nedostatečnou. Komunální politika pak ztrácí kontakt s vysokou, „celostátní“ rovinou. Slušné volební výsledky ODS poněkud znehodnocuje fakt, že ke získání mandátu potřebuje z velkých stran nejvíc hlasů: v duchu tradiční silové politiky ji zajímají hlavně velká města. Opačný případ jsou lidovci: poměr hlasů a mandátů je obrácený, má silné pozice hlavně na moravském venkově. Připomíná vymírající národnostní menšinu, která se ještě drží ve vesnicích své oblasti, ale města už byla nucena přepustit většinovému obyvatelstvu.

Zlatý střed mezi oběma krajnostmi představuje KSČM: má slušné pozice ve městech (leckde si polepšila), nevyklidila ani venkov. Její podpora je poměrně rovnoměrně rozložena po celé zemi, i když jsou místa (severní Čechy), kde byli komunisté zvlášť úspěšní. Z hlediska stabilní podpory a jejího rozvržení je na tom z českých politických stran nejlépe.

Zato ČSSD, „demokratická levice“ leckde pokulhává za komunisty, o ODS ani nemluvě. Zatím se jí příliš nedaří oslovit nejnižší rovinu komunální politiky. Rozvržení jejích komunálních preferencí vzbuzuje dojem jakéhosi nepořádku. Bez solidní základny může dosti rychle hodně ztratit.

Komunální(a vlastně i pro senátní) volby signalizují jistou nedůvěru voličů v nekomunistické politické strany a selhání nekomunistických politických stran. Lidé je nechápou jako praktické instituce k provozování politiky, ale jako silová uskupení sloužící k sekýrování občanů – těch co jsou v nich, i těch, co jsou vně. Vinu na tom mají svérazné „osobnosti“, které donedávna dominovaly naší politické scéně, především duo Zeman – Klaus. Zatímco nekomunistické strany ovládají vrchní slupku politického života, v hloubi komunální politiky panuje chaos, oživovaný přímou i těžko změřitelnou nepřímou účastí KSČM, která ukázněně a trpělivě čeká na svůj den.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes 4. listopadu 2002