Politický odkaz Václava Havla

Před čtyřmi lety zemřel Václav Havel. V té době to už s českou politikou šlo rychle s kopce. Bylo zjevné, že velká většina, kterou po volbách roku 2010 získala Nečasova vláda, je docela fiktivní. Vláda byla přinejmenším stejně nestabilní jako ta Topolánkova. Rostla nespokojenost s celou dosavadní polistopadovou politikou (jak by ne, čím dál tím méně se dařilo vytvářet funkční politické většiny, schopné vládnout) a v souvislosti s tím s politikou jako takovou: hesla, která „frčela“, byla „boj proti politickým dinosaurům“ a přímá demokracie. Kdekdo by byl chtěl vytvořit něco úplně nového a naplnit to nové úplně novými lidmi. První experiment, Věci veřejné, sice explodoval zakrátko po startu, ale takové věci lidi nespokojené a rozčilené příliš neodradí. Ve společnosti rostla revoluční atmosféra, a na jaře roku 2012 pak plnou silou propukla celospolečenská hysterie - poté, co ČSSD zjistila, že ji může využít ke svým dejme tomu pragmatickým cílům, to jest k rozprášení svých dosavadních politických oponentů z liberální a konzervativní části politického spektra.

V politice samé se toho v roce 2011 zatím ještě moc nedělo. Lidé však podvědomě cítili, že se končí celé jedno období polistopadové politiky, že to období mělo také příjemné stránky a znamenalo jistoty (uzavřená minulost znamená vždycky jistoty) a že budoucnost je naopak otevřená a nejistá až až. Havla si mnoho lidí z pochopitelných důvodů s tímto prvním obdobím naší svobody spojovalo, a tak jeho smrt měla pro ně i symbolický význam. Lidé měli pocit, že umřelo něco víc jenž jeden člověk.

Od té doby utekly čtyři roky, během nichž došlo k převratným politickým změnám: ve Velké protikorupční revoluci byla důkladně překreslena politická mapa ČR, demokratická opozice zatlačena na práh bezvýznamnosti, politické scéně dominuje úplně nový politický útvar, který má v mnohém (ne-li ve všem) povahu soukromého podnikání v oblasti politiky, na Hradě sídlí prezident, který je nezodpovědný nejen ze své funkce, ale i ze své povahy. Od demokracie, vlády lidu, jsme se významným způsobem posunuli k autokracii, oligarchii, a pokud jde o způsoby a úroveň vládnutí, k buranokracii. A nakonec, letos v létě, se mohutně roztřásl i mezinárodně politický rámec, v němž Česká republika od listopadového převratu v roce 1989 existuje. Společenství, k němuž patříme, Evropská unie, selhává tváří v tvář obrovité migrační vlně, na jejímž vzniku se spolupodepsala a s níž se nedokáže vyrovnat. Není divu, že se v tomto rozkmitaném a poničeném světě dnes spousta znejistěných lidí obrací k Václavu Havlovi víc než kdy dřív jako k naději a k inspiraci.

Nic by se nemělo přehánět. Václav Havel byl nepochybně jeden z nejvýznamnějších českých politiků poslední doby. Ovlivnil českou politiku v dobrém i ve zlém. Byl taky bezesporu lepší než oba jeho následovníci ve funkci (i když být nejlepším v takové společnosti není zase až tak těžké). Nemůže však být lékem na náš problém: je součástí našeho problému, podílel se na jeho vzniku a růstu. Proto k němu musíme přistupovat věcně a kriticky. Nejde o to se mu oddat, jde o to ho překonat. Vytváření falešných svatých obrázků (což se namnoze bohužel děje) by mělo být pod kulturní úrovní české společnosti. Rád bych přispěl několika poznámkami. Inspirovala mne k nim diskuse o Havlově odkazu v ČT, jíž jsem se zúčastnil.

Politický idealista proti pragmatismu a populismu

Václav Havel bývá vykládán jako stoupenec idealistického pojetí vlády, postaveného na „hodnotách“ (pravda a láska) proti pragmatikům (Václav Klaus) a populistům (Miloš Zeman). Viděl bych ten protiklad jinak a tvrději. Pragmatismus ani populismus sám o sobě není nebo nemusí být nevyhnutelně něco špatného (politika musí být pragmatická a musí se snažit získat lidi na svou stranu). U obou posledně jmenovaných osobností však nejde jen o pragmatismus a o populismus, ale o přehnaný, v mnoha ohledech cynický pragmatismus, a o účelový, cynický populismus. Na druhé straně Václav Havel nebyl od svých politických počátků v době Charty 77 (Charta 77 byla politikum, i když si to mnozí její signatáři nepřipouštěli) stoupencem idealistické politiky, on nebyl stoupencem vůbec žádné politiky. Už v Moci bezmocných, což byl pokus o jakousi ideologii Charty v kostce, poukazoval v návaznosti na Martina Heideggera na její bytostnou nedostatečnost. Sled jeho úvah je tento: moderní člověk, moderní společnost se odcizili sami sobě: propadli konsumu a vydali se všanc technice, která je zotročuje. „Post-totalitní systém“ („komunismus“, v němž jsme žili) samozřejmě neznamená žádné řešení. Ale řešením není podle Havla ani tradiční („chcete-li“ buržoazní) demokracie. Tyranii konzumu a moderní techniky lze překonat jen v „existenciální revoluci“, v níž se konkrétní člověk (ve známém příkladu: zelinář) odvrací od „světa jsoucen“ ke „světu bytí“, od lži k pravdě. Což v praxi znamená taky odvrat od tradičních politických stran s jejich formálností a zkostnatělými sekretariáty, k „samo-organizaci“ v malých skupinách, v nichž mají hlavní slovo osobnosti, nadané přirozenou autoritou.

Je pravda, že Havel byl později, když vstoupil sám do světa politiky (nijak moc energicky se tomu nebránil) asi taky pod vlivem svých amerických přátel přiveden k tomu, aby svůj odpor proti demokratické politice zmírnil. Stalo se tak potichu, bez jasné formulace, a tedy nedůsledně a polovičatě.

Konečným důsledkem bylo, že u nás proti sobě nakonec stanula na jedné straně cynicky pragmatická a populistická politika, a na druhé straně apolitické blouznění, které bylo vůči této politice vždycky fatálně bezbranné. Tedy stály proti sobě - a dodnes stojí – dva nesmiřitelné tábory, z nichž ani jeden vlastně nemá pravdu, jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, a navíc ten havlovský nemá proti tomu cynicky pragmatickému a populistickému žádnou šanci obstát. Politika má být pragmatická a musí dbát na to, aby si přitáhla přívržence, jen nesmí být cynická. A žádné politice, ani té dobré, ani té špatné, se nedá čelit „existenciální revolucí“. Pouze se má a musí špatné politice čelit lepší politikou.

Nadstranický prezident a prezidenti - straníci

V parlamentním systému toho typu, který tu dnes máme (jako ostatně většina demokratické Evropy), je funkce prezidenta občas zdrojem jakéhosi nepokoje a nepořádku. Je těžké zbavit se dojmu, že je tak trochu nadbytečná. V zavedených demokraciích tu funkci vykonává obyčejně nějaký zasloužilý politik „za zenitem“ (nebývají to zpravidla ti úplně nejvýznamnější) nebo úctyhodný představitel soudcovského stavu (např. bývalý soudce ústavního soudu). Tím se většinou úspěšně brání tomu, aby dotyčný zatěžoval výkon své funkce nadměrnými ambicemi. Problém nastává, když se prezidentem z nedostatku jiných možností (např. v zemi, kde předtím neexistovala ani žádná politika, ani žádné soudy hodné velkého respektu) stane „mravní autorita an sich“. Je to zcela nepřiměřeně ambiciózní projekt. Z povahy věci pak takový člověk společnost rozdělí, protože se výkon funkce chtě nechtě přenese z technické roviny do roviny vynášení mravních soudů. V denním politickém provozu to pak zpravidla působí řadu těžko řešitelných karambolů.

Havel navíc nebyl nadstranický prezident, byl prezident „mimostranický“. Všechny stranické projekty, které s ním byly tak či onak spjaty, od Občanského fóra přes ODA až po Unii svobody, skončily neslavně. Nedokázal ani je vzít za své, ani se jich vzdát. A nedokázal ani se vzdát pojetí prezidentské funkce jako výkonu nejvyšší (nejen politické, ale i mravní) autority ve státě. Václav Klaus byl jednoznačně spjat s ODS a ODS se nikdy nedokázala úplně, jednoznačně a výslovně vymanit z jeho vlivu (vztah ODS – Klaus zůstává vlastně dodnes nedefinovaný). Zeman si SPOZ založil jako zjevnou servisní organizaci, a kdyby mu byl vyšel lánský puč, byl by s její pomocí ovládl ČSSD; dnes SPO plní opět servisní funkci a čeká na svůj den. Ani jedno, ani druhé, ani „klausovská“ či „zemanovská", ani „havlovská“ varianta není uspokojivým řešením otázky „co s prezidentem“. Klaus se po celou dobu výkonu funkce snažil od Havla všemi silami emancipovat. Chtěl Havla za každou cenu překonat v něčem, co vlastně k prezidentské funkci v civilizovaném státu s parlamentním systémem vůbec nemá patřit.

Takže zase: vznikly tak dva nesmiřitelné tábory, jež oba prezidentskou funkci přetěžují a ani jeden neměl (a nemá) pravdu.

Standardní a nestandardní politické strany

Havlova nedůvěra v politické strany je vůbec nejproblematičtější stránkou jeho politického odkazu. Přesvědčení, že „politika je svinstvo“, některým frustrovaným lidem za minulého režimu nakonec sloužilo jako alibi k tomu, aby nic nedělali ani v době, kdy to už bylo nejen možné, ale i potřebné, ani po listopadovém převratu. Do politického vývoje, směřujícího k prvním svobodným volbám, vstupovala nejsilnější politická formace s heslem „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. V důsledku toho byl počet členů nových politických uskupení vždycky mizivý, a to i ve srovnání s léty 1945-8. jejich smyslem nebylo ani tak pracovat, jako přitahovat voličské hlasy. Šlo víceméně jen o permanentní voličské štáby, servis pro zastupitele na různých úrovních a platfromu pro politický lobbing. Občanské fórum nemělo pro jistotu členy vůbec žádné a iniciativy „Občanské společnosti“, jejichž cílem mělo být podle Havla a jeho stoupenců strany kontrolovat a dělat jim protiváhu, měly členstvo víceméně nedefinované.

Přesto se i tento velmi nedokonalý způsob „tradiční politiky“ posléze stal kamenem úrazu. Svůj podíl na tom měly i strany samy (je otázka, zda se jim při jejich slabosti a opovržení, kterému se ve veřejnosti těšily, vůbec mohlo dařit výrazně líp). ODS, kterou její zakladatel Václav Klaus založil s programem návratu k tradiční stranické politice, měla od počátku problémy s fanatickým liberalismem (což je samo o sobě protimluv), k němuž se o něco později přidružil fanatický nacionalismus. Ani poté, co se s tímto programem ve volbách do PS v roce 2002 jednoznačně prohrála, se nedokázala s tímto vkladem svého zakladatele výslovně a jednoznačně vypořádat. ČSSD se sice deklaruje jako nejstarší tradiční česká politická strana, ve skutečnosti je to podivný slepenec, vzniklý po listopadu 1989 z normalizačních komunistů, komunistů s lidskou tváří a idealistických socialistů, kteří mají v tomto prostředí chronickou potíž se prosadit. TOP09 vznikla jako improvizace, která měla „pravici“ přitáhnout hlasy Havlových sympatizantů (v době jejího vzniku Václav Havel ještě žil). Fakticky přitahovala hlasy především z řad voličů ODS a tehdy zkomírající KDU-ČSL, a na účet těchto stran. Dnes, za velmi ztížených podmínek, se snaží o reprofilaci. Otrávené voličstvo se nakonec obrátilo k „nepolitické politice“ nového typu. Předznamenal ji už Vít Bárta s Věcmi veřejnými a stal se tak jakýmsi Janem Křtitelem Nových pořádků. Mesiášem je ovšem až Andrej Babiš a jeho ANO, politické uskupení, které má pořád ještě, jak se aspoň z většiny průzkumů zdá, největší veřejnou podporu. Jeho ideologie spočívala a stále ještě spočívá (jak sám nenápadně naznačuje) v jakémsi nasimulování převratu srovnatelného s tím listopadovým: vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Obyčejní lidé, jejichž mluvčím i představitelem je miliardář Andrej Babiš, se už na to prý nemohli dívat, a tak je legální cestou je smetli. Babišovo ANO, které sice členskou základnou nevyniká o nic víc než „tradiční“ strany, ale už se dokázalo opevnit v řadě významných politických pozic, buduje na terénu, zkypřeném Havlovou nedůvěrou v normální politické instituce a představuje jakousi „Pravdu a Lásku“ IV. cenové kategorie, v jejímž čele není „morální autorita“, ale přímo falešný spasitel. Zbavit se obojího bude nejspíš velmi náročný a dlouhodobý úkol.

Václav Havel a zahraniční politika

To je nejméně problematická část odkazu Václava Havla. Po listopadu rychle ustoupil od projektů odvozených z původní ideologie „překonání totalitního systému i buržoazní demokracie“ (např. od představy o současném zrušení Varšavského paktu i NATO) a snažil se o začlenění České republiky do euroatlantického společenství (zhmotněného v EU a NATO), o něž tehdy ovšem usilovali prakticky všichni demokratičtí politici a podporovala ho většina veřejnosti. Ještě významnější ovšem je, že později, na sklonku své politické kariéry a po odchodu z funkce, dokázal vzdorovat „emancipačním“ pokusů Miloše Zemana a zejména Václava Klause, snahám „otevřít se“ velmocím ovládaným nedemokratickými režimy (Rusko, Čína), a taky pacifistickým náladám mezi západoevropskými politiky. Jeho podpora zásahu USA v Iráku, kritika probouzejícího se ruského imperialismu a podpora Izraele byly důležité v době, kdy v české společnosti slábl původní „prozápadní“ konsensus. A důležité je i to, že se této Havlovy linie v zásadě držela česká zahraniční politika v době, kdy v čele rezortu stáli Cyril Svoboda a Karel Schwarzenberg.

Mám k tomu jen jednu poznámku na okraj: během zásahu NATO v Jugoslávii, v dubnu 1999, řekl Havel francouzskému listu Le Monde mimo jiné: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“ Od té doby je obviňován z toho, že hovořil o „humanitárním bombardování“ Srbska. Otázka je: čím může být motivován a ospravedlněn vojenský zásah v jiné zemi? Je nesporné, že při nasazení ničivých zbraní většinou přijde o život hodně lidí, a protože dnešní zbraňové systémy neumějí ještě rozeznávat civilisty od vojáků, a tím spíše nedovedou vyčleňovat z vojáků ty, kteří se v bojích ocitli proti své vůli (Srbové tehdy s mimořádnou oblibou povolávali k vojenské službě do Kosova i občany maďarské menšiny z Vojvodiny, kteří na srbském vojenském dobrodružství neměli nejmenší zájem). Mluvit o humanitární povaze vojenských zásahů je jistě poněkud nešťastná nadsázka, otázka je však širší: je nutné vojenský zásah nutně ospravedlňovat zdůrazňováním jeho humanitní povahy? Vojenský zásah nikdy nemůže být svou povahou humanitní. Na druhé straně je velmi dobře představitelné, že v krajním případě je legitimní nejen neproveditelné bombardování (či vojenský zásah) “humanitní povahy“, ale brutálně řečeno, bombardování jako řemen: Samozřejmě s ohledem na to, že sice není možné zabránit ztrátám na životech, a to i na životech civilistů, jen je nutné dbát na to, aby byly, pokud je to v našich silách, co nejmenší. Ve vojenském konfliktu bývají zpravidla ve hře jak „principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“, tak přirozené bezpečnostní zájmy zasahujícího společenství. To, že jsou ve hře i ty druhé, zásah nečiní nelegitimním, a naopak, to první nemůže být za všech okolností dostačujícím ideologickým krytím nějaké intervenční politiky, a v tom je jádro problému. Odhadnout, zda je podmínka této dvojí legitimity naplněna, může být obtížné. Platí to např. v souvislosti s nedávnou účastí Západu v konfliktech v severní Africe a na Blízkém a Středním východě: osobně bych řekl, že při zásazích v Afghánistánu, Iráku a faktických ne-zásazích v Libyi a v Sýrii západní země pragmatická bezpečnostní rizika, plynoucí z případné rezignace na zásah nebo z jeho nedostatečného důrazu v jeho provedení podcenily: v důsledku toho pak ani podpora obyvatelstvu postižených zemí nebyla dostatečná a vznikl mj. i dnešní migrační problém. Nikdo by se neměl bát zasahovat ve vlastním zájmu (tj. taky ve vlastním zájmu) tam, kde je pro to silný důvod. Je to taky legitimní. V našem životě a v našich aktivitách jsou k nerozpoznání propleteny důvody „ideální“ a důvody „pragmatické“, a kdo sám sebe i druhé přesvědčuje o tom, že jedná pouze z důvodů „ideálních“, lže sám sobě i jim. Správné politické rozhodování se vždycky musí vyhýbat jak fanatismu „idealistů“, tak cynismu „pragmatiků“.

Havel, xenofobové, sluníčkáři

Oblíbenou otázkou v letošních vzpomínkových pořadech je, jak by Havel reagoval na dnešní konflikt mezi „xenofoby“ a „sluníčkáři“ (používám označení, jimiž se oba tábory označují navzájem: nejsou úplně od věci). Dá se to jen odhadnout a zajímavé je to vlastně jen v jednom: jistě, Havel českou společnost i po smrti rozděluje, a na tom by samo o sobě jistě nemuselo být nic špatného, naopak. Jsou zásadní věci, v nichž je správné společnost rozdělovat.

Jenomže: podle „xenofobů“ vážná krize naší „civilizace“ (už samo to slovo tahá za uši) dává zodpovědným politikům legitimaci k tomu, aby zjednodušili správu společnosti a zvýšili její účinnost tím, že se více či méně (a v praxi to bude samozřejmě vždy znamenat více) omezí demokracie a upraví se dosavadní mezinárodně politické zakotvení České republiky (což u nás v praxi nakonec vždycky znamená reorientaci směr Rusko). Podle „sluníčkářů“ (odkazuji k „Adventní výzvě“) je nutné vyjít vstříc lidem, kteří hledají bezpečí a lepší život, protože nám stejně nic jiného nezbývá: migraci zastavit neumíme. Pozoruhodné je, že v tomto případě - a není to jen v této jedné věci, i když tady je to nejvýraznější - Václav Havel rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory, z nichž ani jeden nemá pravdu.

Václav Havel antikomunista

Václav Havel už od „Moci bezmocných“ zásadně odmítal „post-totalitní systém“, a tedy (také?) „komunismus“. Nechtěl ho překonat „tradiční demokracií“ (později ji vzal víceméně mlčky a do jisté míry na milost), ale „existenciální revolucí“. Jenomže, co je to „post-totalitní systém“? A co je to vlastně „komunismus“? Je nebezpečí, že touto cestou nakonec uvízneme v planém a nekonečném teoretizování.

Problém české společnosti v druhé polovině 20. století spočíval v tom, že se ocitla, jistě dílem i vlastní vinou, v jiném prostředí, než bylo to, v němž se odehrávaly její dosavadní dějiny. Stali jsme se skoro na půlstoletí součástí zaostalého samoděržavého impéria (nebyla to žádná říše zla, obraz pekla: bylo jen formou svého politického uspořádání velmi primitivní a zaostalé). Následovala řada většinou polouvědomělých pokusů o vyproštění. Cílem byla společnost uspořádaná podle demokratických a liberálních zásad opřená o myšlenku občanských a lidských práv, vyrostlá z křesťanských kořenů. Byla to řada pokusů o politickou emancipaci, nakonec korunovaná úspěchem.

Hovořit o „komunismu“, „antikomunismu“, „posttotalitních systémech“ znamená vystoupit z historie do světa norem, které jsou vždycky zjednodušené a tedy nepřesné, a propadnout tomu, co Masaryk kdysi velmi pěkně nazval „rozvášněnou logikou, nešetřící dějin“. Není pak divu, že pro někoho, kdo jednou propadne tomuto způsobu uvažování, bude pak rozchod s minulostí (normalizační, bolševickou) vždycky polovičatý a nedůsledný. Což byl v praktické politice i případ Václava Havla. V ahistorickém terénu rozvášněné logiky totiž vlastně žádná minulost (a tedy ani přítomnost a budoucnost) neexistuje a rozcházet se s něčím vlastně ani není pořádně možné. A taky není možná žádná politika hodná toho jména: politika, která znamená poučit se z toho, co bylo, a na základě toho tvořit svou budoucnost.

Už jenom nějaký Bůh…

A konečně poslední poznámka, jistě osobní, ale nemohu si ji odpustit, protože se týká podstatné věci. V Moci bezmocných Havel nakonec cituje z rozhovoru s německým filosofem Martinem Heideggerem, který pro německý časopis der Spiegel pořídili v roce 1966 a vyšel v roce 1976 vzápětí po filosofově smrti. Citovaná věta zní: „Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit“ (v orginále „Nur noch ein Gott kann uns retten“). Nechci diskutovat o tom, zda je překlad úplně přesný a zda odpovídá kontextu, v němž Heidegger tuto větu vyslovil. Podstatné je spojení slov „nějaký Bůh“ v Havlově textu. Nějaký bůh půjde shodou okolností okolo a třeba nás zachrání. Musím se přiznat, že mne to hrozně tahá za uši.

Problém Václava Havla (a v důsledku toho i problém Charty 77) je ve víře v „lidská práva“ o sobě a „morálku“ o sobě. Obojí jsou ovšem ve skutečnosti lidské výtvory, jako takové vždycky nedokonalé, a nějakou konkrétní podobu nabývají případ od případu v jejich uplatňování: promítá se do nich osobní víra těch, kteří je uplatňují (mluvím zde o osobní víře v širokém slova smyslu, nezapírám ovšem, že pro mne má docela konkrétní význam) a uskutečňují se v činnosti mezi lidmi, v sociálních aktivitách, tedy např. i v politice. Bez toho otisku osobní víry a bez uskutečnění v sociální aktivitě nemá morálka žádný smysl a je to jen soubor frází, jako je ta o Pravdě a Lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Rozdíl mezi ní a heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“, s nímž účtuje Havlův zelinář, pak není až tak propastný.

Masaryk kdysi napsal: „Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás lidi, anebo se vůbec nehodí.“ A stavěl do protikladu „humanitní taktiku“, která je i „praktická, to jest užitečná a výhodná“ a „taktiku revoluční“, nepraktickou a fantastickou. Jistě, zrovna on nebyl člověk, který by čekal, až půjde kolem nějaký bůh a zachrání nás. V této souvislosti dokonce zdůraznil, že „učení Ježíšovo… není pouze ideálně správné, ale je venkoncem praktické“. Uvádím to jen proto, že Masaryk o tomto dvojím zakotvení etiky, humanismu (a tedy i lidských práv) v osobní víře a v praxi velmi dobře věděl. Nechci Václava Havla obviňovat, že on ne: jen že to vůbec neměl ani zdaleka takhle jasně zformulované. Mimo jiné i proto je daleko spíš součástí našeho dnešního problému než jeho řešením.

20. - 21. prosince 2015; psáno pro Svobodné fórum