Příspěvek Luboše Dobrovského na večeru Demokratické iniciativy

Vážení a milí přátelé,

vzpomínáme, a paměť selhává. Někdy dokonce záměrně. Jak komu. Ty chvíle kolem 17. listopadu 1989 byly a dodnes jsou tak emotivně aktuální, že občas jejich oprávněný halas zahluší to, co bylo ještě před tím sedmnáctým. Například to, že jedenáctého dne onoho listopadu se Eman Mandler a Bohumil Doležel a Karel Štindl a ještě pár dalších, pokusili zaregistrovat novou politickou stranu. Nazvali ji Demokratickou iniciativou. Chartisté, alespoň někteří, já mezi nimi, to považovali za přehnané. Mnozí, já mezi nimi, celé dění kolem Emana Mandlera už od sporu o typ odporu proti normalizaci, proti nesvobodě, proti totalitnímu státu, považovali ze nepříliš šťastné. Chartisté, a já mezi nimi, považovali jsme Chartu za počátek moci vnuceného dialogu s námi, dosud zcela potlačovanými, za ten správný typ boje proti totalitě. Eman i Bohumil a i Karel, můj kolega z fakulty, měli to za rozhodnutí chybné a rozhodli se k dialogu s konkrétními lidmi, tedy s představiteli veřejnosti. Protože jsem rusista, napadá mě, že „vošli v narod“. Mně, stejně jako i mnoha mým přátelům z Charty, to připadalo až směšné. Roli tu hrály i osobní animozity snad ještě z poněkud již vzdálené minulosti.

Čas ukázal, že obě strany toho málo připomínaného sporu udělaly kus práce a já osobně už dnes – to mi to trvalo, že? – vím, že pokud bychom byli své postoje a svou činnost spojili, mohli jsme přece jen dosáhnout nezbytné politické stability takříkajíc v jiném modu než je ten, který tu trvá dodnes.

Explicitní politický prvek, který Eman Mandler a všichni kolem něho, chtěli vnést do sporu s totalitním režimem, byl v koncepci Charty potlačen. Dodnes je to mnohými považováno za vážný nedostatek oněch prvních okamžiků po onom sedmnáctém listopadu, který nespravedlivě přehlušuje ten listopad jedenáctý.

Udělalo by mi radost, a asi nejenom mně, kdyby se konečně historici, popisující a hodnotící události, k nimž došlo před pětadvaceti lety, podívali do minulosti hlouběji, až někam za ten sedmnáctý listopad.

Vede se debata, nedávno se v ní vyjádřil Petr Pithart, zda ten náš Listopad byl revolucí nebo jen předáním moci. Mně ta debata vlastně dráždí. Přál bych si debatu na jiné téma. Kladl bych jinou otázku. Třeba tuto: Byl ten převrat – dejme tomu s jistými revolučními prvky – vskutku dobře využit k tomu, abychom založili hned od počátku novou efektivní, programově připravenou politiku, která by nahradila ten pouhý výkon moci, pro komunistické režimy charakteristický? Myslím, že větší blízkost mezi někdejší Demokratickou iniciativou a někdejší Chartou 77, mohla přispět k  započetí skutečné demokratické politiky ve větší šíři a větší srozumitelnosti než se tenkrát stalo a trvá do jisté, poměrně značné, míry dodnes.

Tu někdejší situaci samozřejmě nelze vrátit. Lze ji ale kriticky popsat. A toho popsání bych se rád dočkal.

Luboš Dobrovský,
11. listopadu 2011