Příloha - Vystoupení premiéra Václava Klause v rozpravě k deklaraci

Předseda vlády ČR Václav Klaus: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, česko-německá deklarace, kterou jsem 21. ledna t. r. podepsal zde v Praze se spolkovým kancléřem Helmutem Kholem, je dokumentem významným nejen pro naši zahraniční politiku, ale i pro atmosféru v celé naší společnosti. Intenzívní diskuse, které v posledních měsících v naší zemi probíhají, nás o tom přesvědčují více než dostatečně. Je nepopiratelnou skutečností, že naše vztahy s Německem zaznamenaly od r. 1989 rozvoj a rozmach, jaký v moderní historii nemá obdoby. Nemám na mysli pouze ekonomiku, v níž je pro nás Německo zcela jednoznačně nejdůležitějším zahraničním partnerem. Nebývalý je i rozsah kulturních, vzdělávacích a čistě mezilidských kontaktů. Dobře také vím, že má na rozvoji těchto dobrých vztahů nemalý osobní podíl i řada z vás.

Skutečností však je i to, že přes tuto mimořádně slibnou a účinnou současnost ve vztazích mezi našimi zeměmi přetrvává bariéra spojená s minulostí, bariéra, která má hluboké kořeny a koneckonců i známé příčiny a která se ve vztazích mezi našimi zeměmi znovu a znovu stává zdrojem nedůvěry, obav a komplikací. Bariéra, o níž hovořím, byla posílena především tragickými událostmi kolem vzniku průběhu a důsledku 2. světové války, které těžce zasáhly životní osudy miliónů lidí na obou stranách, které na následující dlouhá desetiletí neblahým způsobem poznamenaly vztahy mezi Čechy a Němci a které na teritoriu naší země ukončily jejich staleté soužití.

Nacistická okupace a s ní spojený teror znamenaly pro náš národ těžké trauma, a proto do jisté míry rozumím nedůvěře a obavám, které u některých našich spoluobčanů i u některých z vás provázejí vývoj česko-německých vztahů i v současnosti. Historie tisíciletého soužití malého národa s národem velkým přinesla vedle nesporného materiálního a duchovního obohacování a vzájemného plodného ovlivňování i období národnostního útlaku, germanizace a ostrých, často až příliš tragických střetů. Antagonismy tehdy zrozené u části obyvatel obou zemí přetrvaly dodnes. Problém minulosti nám tedy zůstal a neexistují žádné snadné cesty k jeho překonání. Je to problém spojený s osobními prožitky lidí, problém spojený s pocitem utrpěné křivdy, problém obav z opakování minulé historické zkušenosti. Sami politikové tyto pocity překonat nemohou. K tomu je třeba času a nových pozitivních zkušeností. Naším úkolem je pro tyto pozitivní zkušenosti vytvářet prostor. Věřím, že k tomu máme dnes dobrou příležitost. Věřím, že tímto krokem je Česko-německá deklarace. Chtěl bych zdůraznit, že je krokem, který byl pečlivě a zodpovědně připravován, že je dokumentem, který je výrazem dobré vůle na obou stranách a že je dokumentem, který má přispět k nové kvalitě česko-německých vztahů v přítomnosti a hlavně v budoucnosti.

Jsem přesvědčen, že tyto záměry deklarace splňuje. Je samozřejmě textem, který vznikl jednáním dvou suverénních zemí, který není textem jednostranným a který proto také nemůže být textem, který by uspokojoval jen jednu z obou stran. Toto si musíme všichni dobře uvědomit. Já věřím, že si to my všichni, kteří jsme se zde dnes sešli, dobře uvědomujeme.

Mnohokrát jsme opakovali, že deklarace není mezinárodní smlouvou, že nikterak nemění existující smluvní vztahy mezi oběma zeměmi, ani jejich právní řády. Mnohokrát jsme opakovali, že smysl, podstata a význam jejího textu spočívají v něčem jiném. Deklarace je - a to z obou stran - projevem zřetelné politické vůle a je politickým závazkem, že vzájemné budoucí vztahy nebudou zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Obě strany jsou si také vědomy závaznosti svých právních řádů. To se týká i majetkoprávních otázek, které česká strana v souladu se svou vnitrostátní úpravou i s mnoha normami mezinárodního práva považuje za jednou pro vždy uzavřené. Německá strana se samozřejmě nevzdává svého právního názoru. Důležité však je to, že se v politické rovině zavázala těmito otázkami naše vzájemné vztahy nezatěžovat. Znamená to, že tyto otázky patří minulosti a že na mezistátní a mezivládní úrovni nebudou v budoucnu bez vzájemné shody diskutovány. To je výrazný posun, jakého dosud v žádném oficiálním dokumentu sjednaném mezi oběma zeměmi nebylo dosaženo.

Deklarace se jasně a srozumitelně vyjadřuje k minulosti, správnými slovy pojmenovává příčiny a následky událostí, které předcházely druhé světové válce a nacistické okupaci, a stejně tak hovoří i o událostech, které následovaly po ní. Jednoznačně říká, kdo tyto věci způsobil. Jasně a srozumitelně hovoří i o našem vlastním příspěvku k pocitům křivdy mezi oběma národy. Já jsem přesvědčen, že i to bylo zapotřebí.

Základní rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce včetně platnosti závěrů Postupimské dohody zůstávají nedotčeny. Deklarace rovněž respektuje kontinuitu českého právního řádu i platnost příslušných dekretů prezidenta republiky, a tudíž i všechny základní jistoty našich občanů v oblasti právní, majetkové i vlastnické.

Jsem přesvědčen, že je vyjádřením lítosti nad utrpením a křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vysídlení, a nad excesy, které provázely tzv. divoký odsun, z naší strany správné a že se jedná o krok, který bylo potřebné učinit i kvůli nám samotným. Je to něco, co jsme si u nás v České republice dosud málo připouštěli a o čem jsme mezi sebou málo hovořili.

Deklarace nezakrývá, že se v řadě pohledů na minulost lišíme a že naše názory zůstávají rozdílné. Deklarace navíc nemá a ani nemůže mít ambice řešit problémy spojené s minulostí za jednotlivé občany. Dobře rozumím těm z nás, kteří si osobně pamatují hrůzy války, okupace a nacistického pronásledování, že nemohou zapomenout. Přesto bych je rád požádal, aby se spolu s ostatními a za pomoci připravovaného fondu budoucnosti zapojili do postupné obnovy vzájemné důvěry a spolupráce.

Deklarace by měla zakončit neustálé přiznávání či odmítání viny na jedné či druhé straně a mělo by převážit soustředění se na to, co česko-německé vztahy skutečně charakterizuje dnes. A tím je rozsáhlá, rychle rostoucí všestranná spolupráce obou zemí.

Vážené paní poslankyně, vážení poslanci, jsem přesvědčen i o tom, že deklarace a způsob jejího přijetí nemají pouze onen specifický konkrétní význam, o němž jsem právě hovořil. Význam tohoto textu, jeho podpisu a jeho přijetí parlamenty je širší, a to jak mezinárodně, tak vnitropoliticky. Z mezinárodního hlediska bude přijetí deklarace znamenat velmi zřetelnou informaci o České republice Jako o zemi, která nemá se svými sousedy otevřené politické problémy, o zemi, která v mezinárodních vztazích dává přednost porozumění, spolupráci a budoucnosti, o zemi, která je věrohodným a bezproblémovým partnerem schopným účastnit se jako plnoprávný Člen evropského integračního procesu a schopným spolupracovat v mezinárodních bezpečnostních strukturách.

Přijetí deklarace je významná i pro nás samotné. Považuji ji za výraz našeho sebevědomí a dospělosti, za výraz oproštění se od národních komplexů i od iracionálních obav. Věřím, že velká většina z vás tento můj pohled sdílí. Věřím, že vaše podpora deklaraci přesvědčivě ukáže, že pro poslance této sněmovny je zájem naší země přednější než krátkozraké partajničení a že vám mezinárodní postavení České republiky leží na srdci více než domácí politické šarvátky.

Jsem, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, přesvědčen, že chápete stejně jako já mimořádný význam předložené deklarace jak pro naše vztahy s Německem, tak pro stabilitu ve středoevropském regionu i v celé Evropě, tak i pro nás samotné.

Deklarace byla ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo přijata před dvěma týdny velkou většinou. Věřím, že k ní český parlament přistoupí stejným způsobem. (Potlesk.)