Příloha - Vystoupení ministra zahraničí Josefa Zieleniece v rozpravě k Deklaraci

Místopředseda vlády ČR Josef Zieleniec: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, důležitost našeho dnešního jednání pro další rozvoj česko-německých vztahů netřeba zdůrazňovat. Vyplývá z významu dokumentu, který vám byl předložen k posouzení a jehož smyslem je oprostit česko-německé vztahy od zátěže minulosti a vytvořit příznivé předpoklady pro další postup na společné cestě vzájemného porozumění a přátelské spolupráce.

Česko-německé vztahy jsou v mnohých ohledech pro oba národy osudové. Platilo to v minulosti, platí to v současnosti a bude platit i v budoucnosti. Vztah velkého a malého národa, jak o něm uvažoval Tomáš Garrique Masaryk, v komplikované oblasti střední Evropy byl, je a bude vždy výzvou.

Je samozřejmě výzvou především pro nás doma, ale je také výzvou pro Německo, neboť to právě na svých vztazích k menším sousedům prokazuje schopnost dostát požadavkům dnešní i budoucí evropské politiky. V neposlední řadě je také výzvou pro oba národy společně, viděli svou společnou budoucnost v Evropské unii.

Zánik komunismu, zhroucení železné opony a sjednocení Německa byly zlomovým momentem i pro další rozvoj česko-německých vztahů. Vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vstoupily po roce 1990 do nové fáze všestranného rozvoje. Tím, že se u nás prosadila demokracie, svoboda a otevřenost, prosadila se otevřenost, nové pohledy a přístupy i vůči našemu největšímu sousedovi. Na základě sblížení hodnot i zájmů se vzájemné vztahy začaly rozvíjet ve všech oblastech s nebývalou dynamikou.

Tato dynamika pokračovala i po vzniku samostatné České republiky. Spolková republika je jednoznačně našim prioritním ekonomickým partnerem, Jako člen Severoatlantické aliance a Evropské unie, do níž Česká republika směřuje, je pro nás jedním z nejvýznamnějších partnerů i z bezpečnostně politického hlediska a důležitým společníkem při budování mírové budoucnosti ve sjednocující se Evropě.

V bilaterálních vztazích existují široké kontakty v politické, ekonomické, kulturní i občanské oblasti. Svědčí o tom četná setkání prezidentů, členů parlamentů a vlád obou zemí, téměř třetinový podíl Spolkové republiky Německo na našem zahraničním obchodu i na přímých zahraničních investicích v České republice, rozsáhlá výměna ve sféře kulturní a umělecké tvorby, stovky partnerských dohod mezi středními a vysokými školami a institucemi, desítky partnerství mezi městy a obcemi, činnost řady spolků a organizací na podporu přátelských vztahů, jakož i nebývalý rozmach vzájemného cestovního ruchu.

Česko-německé vztahy spočívají na solidním smluvním základě, tvoří jej více než 90 smluvních dokumentů, z nichž k nejdůležitějším patří smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, do níž Česká republika sukcedovala. Formou realizace konkrétních projektů se úspěšně rozvijí přeshraniční spolupráce včetně spolupráce v rámci euroregionů.

Tyto pozitivní trendy ve vzájemných vztazích však narušovaly některé otázky, spojené s tragickou minulostí, zejména s druhou světovou válkou a jejími následky. Druhá světová válka ovlivnila podstatným způsobem nejen běh světových dějin, ale zejména životní osudy lidí. Traumata, způsobená válečnými útrapami a poválečnými událostmi poznamenala vzájemné vztahy mezi Československem a Německem na dlouhá desetiletí.

K tomuto vývoji přispěla pochopitelně i celková politická situace v Evropě a skutečnost, že v Československu panoval po 40 let nedemokratický komunistický režim, který více či méně živil u svých občanů tradiční obraz nepřítele.

I za této komplikované situace, pramenící z rozpolcenosti Evropy, se vlády obou států snažily ve svých vztazích pojmenovat a překonat některé problémy a navazovat normální styky. Dosavadní pokusy definovat obsah vzájemných československo-německých vztahů a dát jim nový impuls měly vždy smluvní charakter. Mám zde na mysli Smlouvu o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo z r. 1973, která umožnila navázání diplomatických styků mezi oběma státy a řešila otázku nulity mnichovské dohody a Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z r. 1992, která reflektovala nové podmínky vzájemných vztahů po pádu železné opony a komunismu.

Diskuse na téma minulosti však byla o to obtížnější, že za dlouhá léta konfrontace si obě strany vytvořily právní a politické doktríny k obhajobě svých pozic.

Disproporce mezi celkově pozitivně se rozvíjejícími vzájemnými vztahy a mezilidskými kontakty na jedné straně a problémy s minulostí, zatěžujícími naši komunikaci na straně druhé, byla čím dále tím zřetelnější. Nepotvrdil se předpoklad těch, kteří tvrdili, že jde o problémy marginální nebo že vše vyřeší čas. Naopak. Některé zájmové skupiny se snažily znovu oživovat různé spory a zatěžovaly tím vztahy mezi oběma státy nejen v médiích a v politické rovině, ale i v pocitech a postojích jednotlivých občanů.

Přes veškeré úsilí československé a poté české strany a přes příslib německého spolkového kancléře z roku 1993 učinit humanitární gesto, se nepodařilo dosáhnout odškodnění českých obětí nacismu. Tato situace postupně mobilizovala úsilí a politickou vůli v obou zemích pokusit se společně odstranit tuto zátěž z našich vzájemných vztahů. Po řadě sondážních jednání, vedených s německou stranou na vládní i parlamentní úrovni, vykrystalizovala myšlenka řešit otázky minulosti a budoucnosti komplexně, to je formou společné deklarace, jež by zřetelně oddělila ve vzájemných vztazích politické a právní aspekty od aspektů morálních a historických a potvrdila zájem obou stran orientovat svou spolupráci na přítomnost a do budoucnosti.

Po obtížných více než rok a půl trvajících jednáních bylo dosaženo oboustranně přijatelného výsledku v podobě vám předloženého textu česko-německé deklarace. Za klíčový bod deklarace považujeme jednoznačné prohlášení obou stran, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Obě strany shodně konstatují, že spáchané křivdy náležejí minulosti, že zaměří své vztahy do budoucnosti a při jejich utváření budu dávat přednost dorozumění a vzájemné shodě.

Vzájemné přitom uznávají závaznost svých právních řádů a respektují, že druhá strana má vlastní právní názor.

Význam a přínos deklarace spočívají především v dosažení shody o tom, že případné rozdílné pohledy patří minulosti a že již nebudou v budoucnosti zatěžovat vztah České republiky a Německa. To se vztahuje i na majetkoprávní otázky. Žádná strana se přitom nevzdává svého právního názoru a zůstává vázána svým právním řádem. Česká republika v souladu se svým právním řádem, jakož i v souladu s mnoha normami mezinárodního práva, považuje tyto majetkoprávní otázky za definitivně uzavřené.

Deklarace respektuje kontinuitu právního řádu České republiky, včetně dekretů prezidenta republiky a potvrzení jejich platnosti Ústavním soudem v r. 1995, a tím i elementární jistoty našich občanů v právní, majetkové a vlastnické oblasti.

Němečtí občané nemohou nadále očekávat, že by s pomocí německé vlády mohli svými majetkovými nároky zatěžovat naše vzájemné vztahy. Není tedy žádný důvod ke strachu a obavám. Ti, kdo je v naší veřejností šíří, to ostatně vědí a jejich motivace je často průhledná. Chtějí náš stát znovu dostat do situace, ve které se nalézal celá čtyři desetiletí po druhé světové válce.

Deklarujeme-li společnou vůli nezatěžovat právními a politickými otázkami z minulosti naši budoucnost, neznamená to, že můžeme a chceme na minulost zapomenout. Především s námi stále žijí ti, kteří nemohou zapomenout na všechny hrůzy a utrpení ani kdyby chtěli. Ale nejen to. Domnívám se, že na minulost zapomínat ani nesmíme, neboť právě její znalost a reflexe je tou nejlepší cestou , jak se z ní poučit a jak se v budoucnosti vyvarovat dalších tragédií a utrpení.

Mnichovská politika apeacementu a následná okupace a rozbití státu, válka, protektorát, nacistické zločiny a politika pronásledování a vyhlazování celých skupin obyvatelstva z rasových, náboženských a politických důvodů, přinesla českému lidu nezměrné a neodčinitelné utrpení. Německá strana v předkládaném dokumentu jasně uznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který tak těžce postihl český lid.

Německá strana současně vyjadřuje lítost nad nacistickými zločiny a vzdává čest obětem i odpůrcům nacionálně socialistické vlády násilí.

Velmi důležitým vyjádřením je jasné rozlišení příčin a následků v jejich historickém sledu. Chápu, že mnohým z těch, kteří poznali hrůzy nacismu na vlastní kůži, nestačí ani sebevětší vyjádření lítosti. Přesto nebo právě proto bych jim z tohoto místa rád sdělil dvojí:

Za prvé jménem vlády vyjadřuji obdiv, úctu a vděk všem těm, kteří nacismu aktivně vzdorovali a postavili se mu na odpor, protože to byli právě oni, kteří spoluvytvořili cestu k naší dnešní demokracii a svobodě. Za druhé bych je rád poprosil, je-li to jen trochu možné, aby spolu s námi a s mladší generací hleděli rovněž kupředu a pomáhali vytvářet nové, ničím nezatížené sousedství s novým Německem v budoucí společné Evropě. Pomocí na této cestě by měl být i společný fond, Jehož zřízení jsme s německou stranou dohodli. Většina prostředků tohoto fondu bude podle dohody použita k financování projektů, z nichž budou mít prospěch právě oběti nacistického násilí a perzekuce.

Bylo by však chybou zavírat oči před mnohými událostmi, které následovaly bezprostředně po válce. Jistě, doba to byla zvláštní a je zřejmé, že bez války, okupace a násilí by nikdy nemohlo dojít k poválečnému vyhánění a nucenému vysídlení německého obyvatelstva, jakož i k excesům, které jeho první fáze provázely. Chci zde znovu zdůraznit, že deklarace v tomto smyslu jasně rozlišuje mezi příčinami a následky. Chci ale rovněž říci, že půl století poté bychom měli nalézt odvahu a přiznat si, že tyto události nepatří ke světlým místům v našich dějinách. Smyslem deklarace není hodnotit samotné akty transferu konfiskací či odnětí občanství ani právní normy nebo akty, na Jejichž základě se tak dělo, nýbrž vyjádřit lítost nad utrpením a křivdami, které se přitom staly mnoha nevinným lidem. Deklarace se zaměřuje na morální aspekt celé věci, na její lidský rozměr. Stejně tak dnes můžeme vyjádřit i lítost nad tím, že za zákon č. 115 z roku 1946 Sb. se mnohdy skrývaly i činy, které se spravedlivou odplatou neměly nic společného. Že formulace použité v tomto zákoně umožnily i jeho případné zneužití pro nepotrestání pachatelů některých excesů. Nic víc, ale také nic míň.

Náš právní řád tím v žádném případně není zpochybněn. V textu deklarace není vyjádřena lítost nad zákonem č. 115 jako takovým, ale lítost nad tím, že na jeho základě bylo umožněno nepohlížet na excesy, které se v té době udály, jako na bezprávné. Těm, kteří připomínají dohody mocností uzavřené na konci války, chci říci ještě jednou jasně. Základní rozhodnutí o poválečných opatřeních včetně platnosti závěrů postupimské dohody zůstávají nedotčeny.

Hlavním cílem deklarace je však nasměrování vztahů k budoucí spolupráci a partnerství mezi Českou republikou a Německem jako jednomu z předpokladů bezpečné a sjednocující se Evropy. Deklarace otevírá nový prostor pro činorodé kontakty na vládní, nevládní, společenské i občanské úrovni. Spolková republika vyjadřuje jako dosud nikdy předtím plnou podporu přijetí České republiky do Evropské unie a Severoatlantické aliance. I to je velmi důležitý rys tohoto dokumentu a nezapomínejme, prosím, na něj.

Vstup České republiky do Evropské unie a s ním související volný pohyb lidí, zboží, kapitálu i služeb nepochybně představuje pro Čechy i Němce další výzvu k usnadnění našeho vzájemného soužití. Velkým krokem vpřed je již naplňování Evropské dohody o přidružení, zejména pokud jde o podmínky k podnikání a hospodářské spolupráci. Deklarace vyjadřuje ochotu obou stran, a to na principu reciprocity brát v úvahu při posuzování žádosti občanů obou států o pobyt a přístup na pracovní trh v druhé zemi humanitární a jiné důvody, zejména příbuzenské vztahy a rodinné i jiné vazby, a to na základě platných vnitrostátních právních předpisů, jakož i závazků vyplývajících pro Českou republiku a SRN z Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy.

Tento příslib nejde nad rámec platných právních předpisů v České republice, zejména pokud jde o zákon č. 123 z roku 1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky. Deklarace nemění tento zákon ani dosavadní praxi. Chtěl bych zdůraznit, že v žádném případě se nejedná o zvýhodňování jedné skupiny cizích občanů před druhými.

Na tomto místě bych rád zdůraznil ještě jeden rys celého procesu vedoucího k textu, který vám byl předložen. Vzpomeňte, jak jsme diskutovali o česko-německých vztazích dříve, jak tato diskuse byla u nás zatížena, do jakých iracionálních rovin se často dostávala. To, že se nám povedlo neudělat z česko-německé otázky zásadní problém volebního střetu ve volbách červnových ani ve volbách do Senátu, je věc, ve kterou by asi nevěřil nikdo z vás, kdybychom o ní v tomto kontextu hovořili před dvěma roky. Tato skutečnost je z hlediska zahraničně politických zájmů nesmírným přínosem a je velmi významným základním kamenem pro budoucí tradici zacházení se zahraniční politikou do našich vnitropolitických diskusí. Text deklarace byl právě z těchto důvodů během vyjednávání konzultován nejen v rámci koalice, ale i s nejsilnější opoziční stranou. Završením tohoto procesu byla schůzka u prezidenta republiky, jíž se zúčastnili předsedové všech státotvorných politických stran. Doufám, že princip konsensuální zahraniční politiky, který je výsostně v našem národním zájmu, se prosadí i při hlasování o česko-německé deklaraci.

Dámy a pánové, projednáváním společné česko-německé deklarace v českém parlamentu končí jedna velmi významná kapitola v procesu obnovování a prohlubování česko-německého porozumění. Hlavním úkolem této kapitoly bylo dosáhnout pocitu jistoty v oblasti právní a politické a prohloubit pocit důvěry v oblasti mezilidské. Na konci této nikoliv jednoduché kapitoly vzájemných vztahů měla stát a také stojí česko-německá deklarace jako měřitelný výsledek vynaloženého úsilí dvou suverénních právních států.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, rád bych na tomto místě poukázal na to, že při hodnocení dosaženého výsledku jsou významná i stanoviska našich partnerů. Tato stanoviska oceňují deklaraci jako důležitý příspěvek k porozumění a vzájemné otevřenosti ve sjednocující se Evropě. Toto jasně zaznívá v oficiálním prohlášení předsednictví Evropské unie, v oficiálních stanoviscích Spojených států, Británie, Francie, Polska i Rakouska a v reakcích dalších zemí. Všem našim přátelům a partnerům bych chtěl z tohoto místa srdečně poděkovat za podporu, s níž jsme se setkávali v průběhu vyjednávání i za projevené uznání, jehož se nám dostalo po dokončení naší práce.

Dovolte, abych při této příležitosti jmenovitě poděkoval osobnostem, s nimiž jsou česko-německá jednání o deklaraci neoddělitelně spojena. Děkuji prezidentům Václavu Havlovi a Romanu Herzogovi za jejich inspirativní přínos po celou dobu složitých jednání, premiéru Václavu Klausovi a kancléři Helmutu Kohlovi za rozhodnost v důležitých okamžicích, mému kolegovi Klausu Kinkelovi za odhodlanost dospět k úspěšnému závěru a konečně oběma hlavním vyjednávačům, Alexandru Vondrovi a Petru Hartmanovi za projevenou schopnost a trpělivost nalézt pro obě strany akceptovatelné řešení.

Dík však patří mnohým z vás, poslancům, kteří jste při častých setkáních se svými německými kolegy hledali cestu k vyjasňování a sbližování pozic obou stran. Dík patří rovněž českým a německým historikům za jejich vytrvalou a mravenčí práci při odbourávání předsudků a objevování faktů. V neposlední řadě patří dík i mladé generaci v obou zemích, která jako vloni v Poličce jasné ukázala, že budoucnost česko-německých vztahů nespočívá v nikdy nekončící polemice nesmiřitelných, nýbrž v dialogu lidí dobré vůle vedeném bez zábran a bez předsudků.

Jak jsem již víckrát uvedl, tato deklarace není tečkou za dějinami, uzavírá pouze jednu kapitolu. Je zároveň dvojtečkou, která uvozuje přímou řeč a dialog na téma společných projektů zaměřených do budoucnosti. Nic nebrání tomu, aby se takového dialogu účastnili všichni ti, kteří mají zájem na dobrém česko-německém sousedství a partnerství. Jedním z prostorů pro tento dialog bude i česko-německé diskusní fórum, o kterém se zmiňuje deklarace.

Chtěl bych zde zdůraznit, že k tomuto fóru jsou pod záštitou vlád přizváni všichni, kdo se chtějí konstruktivně podílet na odstranění vzájemných předsudků a nedorozumění, a to jak na české, tak na německé straně.

Mám zde na mysli rozmanité české i německé organizace a sdružení. V této souvislosti bych však chtěl zopakovat, že pro českou vládu je partnerem vláda německá. Pro českou vládu nemohou být a nebudou partnerem k jednání organizace sudetských Němců.

Zahájení nové éry česko-německé transparence deklarované textem, na kterém jsme se shodli a předložili jej parlamentům, vyrůstá z poznání, že budoucnost nesmí zůstat uvězněna v minulosti. Chopme se této příležitosti. Německý spolkový sněm učinil v tomto smyslu při schvalování deklarace 30. ledna tohoto roku povzbudivý krok. Velká většina jeho členů se vyjádřila pro tuto novou česko-německou budoucnost. Věřím, že český parlament tento signál správně pochopí a dá této nové začínající kapitole česko-německých vztahů stejně velkorysou šanci. Budování mírové, pokojné, svobodné a sjednocené Evropy je pro obě strany velkou výzvou a nadějí.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, prosím vás o schválení česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, jakož i o vaše aktivní zapojení do naplňování jejího ducha i litery. Děkuji. (Potlesk)