Příloha - Důvodová zpráva k Deklaraci pro Parlament České republiky

Vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou Německo vstoupily po roce 1989 do nové fáze všestranného rozvoje. I po vzniku samostatné České republiky se vzájemné vztahy v mnoha oblastech dynamicky rozvíjejí. SRN, jako náš největší soused, představuje jednu z prioritních oblastí českých zahraničněpolitických i ekonomických zájmů. SRN je členem NATO a EU, do kterých směřuje rovněž Česká republika.

V bilaterálních vztazích existují široké kontakty v politické, ekonomické, kulturní i občanské oblasti. Četná jsou setkání prezidentů, členů parlamentů a vlád obou zemí. Důležitá je spolupráce v ekonomické oblasti. SRN se na celkovém objemu zahraničního obchodu ČR podílí cca 33 % a je rovněž největším přímým zahraničním investorem v ČR s přibližně 30 % podílem.

Vysokou úroveň rozvoje vzájemných vztahů dokládá i rozsáhlá výměna ve sféře kulturní a umělecké tvorby, stovky partnerských dohod mezi středními a vysokými školami a institucemi, desítky partnerství mezi městy a obcemi, činnost řady organizací a spolků na podporu přátelských vztahů, jakož i nebývalý rozmach vzájemného cestovního ruchu. Příkladem úspěšné vědecké spolupráce je činnost Společné česko-německé komise historiků. Formou realizace konkrétních projektů se úspěšně rozvíjí přeshraniční spolupráce, včetně spolupráce v rámci euroregionů.

Česko-německé vztahy spočívají na solidním smluvním základě. Tvoří jej více než 90 smluvních dokumentů, z nichž k nejdůležitějším patří Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, do které ČR sukcedovala. Od vzniku samostatné ČR bylo se SRN uzavřeno 26 mezistátních, mezivládních a meziresortních smluvních dokumentů.

Tyto pozitivní trendy ve vzájemných vztazích však narušovaly otázky spojené s tragickou minulostí v obou zemích. Druhá světová válka ovlivnila podstatným způsobem nejen světové dějiny, ale zejména životní osudy lidí. Traumata způsobená válečnými útrapami a poválečnými událostmi poznamenal vzájemné vztahy mezi Československem a Německem na dlouhá desetiletí. K tomuto vývoji přispěla samozřejmě i celková politická situace v Evropě a skutečnost, že v Československu panoval po 40 let nedemokratický komunistický režim, který více či méně úspěšně živil u svých občanů tradiční obraz nepřítele.

I za této situace se vlády obou států snažily ve svých vztazích pojmenovat a překonat některé problémy a navazovat normální styky. Diskuse na téma minulost však byla o to obtížnější, že po dlouhá léta konfrontace si obě strany vytvořily právní a politické doktríny k obhajobě svých pozic.

Dosavadní pokusy definovat obsah vzájemných československo-německých vztahů a dát jim nový impuls měly vždy smluvní charakter. Ať se již jednalo o Smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR z 11. 12. 1973, která umožnila navázání diplomatických styků mezi oběma státy na úrovni velvyslanců a řešila otázku nulity Mnichovské dohody z roku 1938, nebo o Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. 2. 1992, která reflektovala nové podmínky vzájemných vztahů po pádu železné opony a komunismu, šlo vždy o závazky na úrovni států.

Obě smlouvy však nedokázaly vyřešit některé zejména majetkoprávní otázky pocházející z minulosti. Na jedné straně proti sobě stály nároky ČR vůči SRN spočívající v neuhrazených škodách způsobených Mnichovskou dohodou z roku 1938, válkou a okupací a v individuálních nárocích českých občanů na odškodnění za nacistickou perzekuci, přičemž tyto individuální nároky českých občanů tvoří nepatrnou část z celkových nároků ČR vůči SRN, a na straně druhé domnělé individuální majetkové nároky Němců vysídlených po válce z tehdejšího Československa.

Přijetí doprovodné rezoluce Spolkového sněmu ke Smlouvě z roku 1992, a zejména některé výroky německých politiků o tzv. právu na vlast a o potřebě nastolovat a řešit majetkové otázky, vyvolávaly na české straně nejistotu a obavy z toho, že by tento postoj SRN mohl ohrožovat české zájmy a trvale poškozovat intenzivně se rozvíjející česko-německé vztahy a stát se tak komplikujícím faktorem při zapojování ČR do evropských integračních struktur. I když tyto otázky německá strana nikdy oficiálně na jednáních s představiteli československé a posléze české strany explicitně nevznesla, byly přesto znovu oživovány určitými zájmovými skupinami v obou zemích. Nepotvrdil se ani předpoklad, že vše vyřeší časový faktor. Přes veškeré úsilí československé a poté české strany a přes příslib německého spolkového kancléře z roku 1993 učinit humanitární gesto se nepodařilo dosáhnout odškodnění českých obětí nacismu.

Po vzniku samostatné ČR na obou stranách postupně zrála politická vůle oprostit se od minulosti a starých traumat, oddělit ve vzájemných vztazích politické a právní aspekty od aspektů morálních a historických a dát zřetelně najevo, že obě strany mají zájem orientovat svou spolupráci na přítomnost a do budoucnosti. Po řadě sondážních jednání vedených s německou stranou na vládní i parlamentní úrovni se zrodila myšlenka řešit otázky minulosti a budoucnosti komplexně, a to nikoliv formou mezinárodní smlouvy, jejíž sjednání je s ohledem na odlišnost právních pozic nereálné, nýbrž formou společného politického prohlášení vlád ČR a SRN, které potvrdí parlamenty obou států.

Dvoustranná jednání na úrovni náměstků ministrů zahraničních věcí zahájená v červenci 1995 potvrdila obtížnost řešení zmíněných česko-němekckých problémů.

Stěžejní otázkou se pro českou stranu stalo dosažení shody na znění bodu IV Deklarace, ve kterém je obsaženo jednoznačně vyjádření vůle obou stran nezatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Potvrzení politické vůle vlád obou zemí nezatěžovat vzájemné vztahy diskusemi na státní a vládní úrovni o těchto sporných tématech se bezprostředně týká i majetkoprávních otázek. To, že obě strany uznávají, že zůstávají vázány svým právním řádem, znamená, že německá strana uznává, že ČR je vázána mj. dekrety prezidenta republiky a rozhodnutím Ústavního soudu z 8. března 1995. Jedná se o politické prohlášení, které na rozdíl od mezinárodní smlouvy nevede k vyřešení sporných otázek právní povahy, ale konstatuje, že případné rozdílné pohledy patří minulosti, a pokud o tom nebude oboustranná shoda, nebudou již v budoucnosti diskutovány na mezistátní a mezivládní úrovni.

Toto shodné prohlášení umožnilo oběma stranám vyjádřit se rovněž k morálně-politickému hodnocení společné minulosti a dořešit otázku morálního i materiálního zadostiučinění českým obětem nacistického pronásledování ze strany SRN. Těmito tématy se zabývají body II, III a VII Deklarace.

Bod II je politickou, historickou a morální sebereflexí německé strany za její odpovědnost v historickém vývoji, jenž vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, rozbití Československa a k okupaci. Německá strana současně vyjadřuje lítost nad nacistickými zločiny. Rovněž je v něm vyjádřena morální satisfakce obětem nacistického pronásledování a uznání protinacistického odboje. Otázka materiální satisfakce je řešena v bodu VII Deklarace, který hovoří o úmyslu obou stran zřídit společný fond a vložit do něj finanční prostředky. Tyto prostředky pak budou použity na financování projektů společného zájmu, jejichž demonstrativní výčet je uveden v závorce. V dopisech ministrů zahraničních věcí vyměněných v den podpisu Deklarace je potvrzena shoda o paritním zastoupení obou stran ve vedení fondu a o použití většiny finančních prostředků vložených do uvedeného fondu na projekty, jež budou sloužit ku prospěchu obětem nacionálněsocialistického násilí.

O podobě a činnosti fondu bude uzavřena zvláštní mezivládní dohoda. Příspěvek německé strany, který bude činit 140 mil. DEM, je vyšší zhruba o částku, kterou ČR již vyplatila českým obětem nacismu na základě zákona č. 217/1994 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce ze dne 2. listopadu 1994. Česká strana vloží do fondu 440 mil. Kč ze státního rozpočtu. V dopisech ministrů zahraničních věcí vyměněných v den podpisu Deklarace jsou tyto částky vyjádřeny v ECU dle platného kurzu k 21. lednu 1997. V tomto přepočtu činí vklad německé strany 71,601 mil. ECU a vklad české strany 13,285 mil. ECU.

Na bod II, ve kterém je rovněž potvrzena kauzalita mezi válečnými událostmi a poválečným vysídlením Němců, navazuje bod III, vyjadřující politickou, historickou a morální sebereflexi české strany. Smyslem tohoto bodu není hodnotit samotné akty nuceného vysídlení (transferu), konfiskací či odnětí občanství, ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se tak dělo. Základní rozhodnutí o těchto opatřeních byla totiž součástí komplexu opatření přijatých na mnohostranné bázi z titulu odpovědnosti Německa za rozpoutání války. Jejich platnost, včetně platnosti závěrů Postupimské konference, zůstává nedotčena. Smyslem těchto ustanovení Deklarace je vyjádřit lítost nad utrpením a křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vyhánění, nuceného vysídlení, vyvlastňování a odnímání občanství.

Zvolené výrazy odrážejí lidské chování a pocity. Nelze je srovnávat s příslušnými mezinárodníámi dokumenty, ani s terminologií v nich použitou. Termín "vyhánění" je použit k označení tzv. divokého odsunu, který probíhal do přijetí Protokolu ze dne 2. srpna 1945 o jednání Berlínské konference (Postupimského protokolu). Pro označení opatření prováděných po přijetí Postupimského protokolu je v Deklaraci použit termín "nucené vysídlení". Protokol z třístranné konference v Postupimi pro tytéž události použil analogických anglických pojmů "expulsion" a "transfer" (v čl. XII). Stejně tak i smlouva mezi SRN a Polskem o státní hranici z roku 1990 používá pojmy "vyhnání" a "vysídlení" (wypedzenie/wysiedlenie,Vertreibung/Aussiedlung).

Excesy jednotlivců provázející tzv. divoký odsun sudetských Němců (vraždy, znásilňování, rabování apod.) byly souběhem mnoha trestných činů i zločinů trestných v té době podle čs. trestního práva. Zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků formuloval ex post právo na odboj tak, že činy jinak trestné, k nimž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jejichž účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů, nejsou bezprávné (jinými slovy nepohlíží se na ně jako na trestné činy). Za zákon se však skryly mnohdy i činy, které neměly se spravedlivou odplatou nic společného. Deklarace neodsuzuje zákon jako celek; je však na místě vyjádřit lítost nad skutečností, že formulace v něm použité umožnily jeho případné zneužívání, a tedy i nepotrestání pachatelů uvedených excesů.

Hlavním účelem Deklarace je však nasměrování vzájemncýh vztahů k budoucí spolupráci. Z tohoto hlediska je velice důležité vyjádření plné podpory SRN přijetí ČR do EU a NATO, které je obsaženo v úvodu Deklarace.

V bodě VI Deklarace obě strany shodně konstatují, že na základě Evropské dohody bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce, včetně umožnění podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Recipročně pojatý úmysl obou stran přihlížet při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy, rodinné a další vazby, směřuje k dalšímu usnadnění soužití Čechů a Němců. Při jednáních o znění této části Deklarace byla česká strana vedena zejména úmyslem zajistit pro české občany snadnější přístup na trh práce v SRN a dosáhnout pro ně navýšení kvót pracovních povolení. Naproti tomu německá strana byla vedena úmyslem usnadnit získání povolení k trvalým pobytům v ČR pro občany SRN, kteří mají úzké vazby k ČR. Toto je potvrzeno v dopisech ministrů zahraničních věcí vyměněných v den podpisu Deklarace s tím, že žádosti o pobyt, resp. o přístup na trh práce budou podávány prostřednictvím zastupitelských úřadů obou zemí, bude o nich rozhodováno objektivně, bez zbytečných průtahů a příslušná místa ČR a SRN budou v této oblasti spolupracovat a vzájemně se informovat. Formulace bodu VI Deklarace důsledně vychází z platných právních předpisů a nevybočuje za rámec dosavadní praxe.

Formulace obsažená v bodu VIII vytváří podmínky pro budoucí dialog o historických, ale i současných a boudících tématech vzájemného soužití a spolupráce. Tento dialog, který bude probíhat pod záštitou obou vlád a za účasti všech, kteří mají zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, by měl přispět k odstranění vzájemných předsudků a nedorozumění a otevřít prostor pro zapojení co nejširšího spektra zájemců o tento dialog na obou stranách. Obě strany rovněž vyjadřují podporu dalšímu historickému zkoumání vývoje česko-německých vztahů a současně potvrzují zájem na pokračování činnosti česko-německé komise historiků.

Společná česko-německá Deklarace není mezinárodní smlovou, ale politickým dokumentem, prohlášením, které nemá povahu právního instrumentu. Česká strana se v Deklaraci nezříká své právní doktríny, ani nezpochybňuje platné právní předpisy, či své stávající závazky, či práva podle mezinárodního práva, nebo legitimitu mezinárodně právních aktů přijatých v zájmu mezinárodního společenství. Deklarace, včetně závazků obsažených v doprovodném dopise k jejímu bodu VI, nezakládá, nemění ani neruší žádné právní vztahy a nejde tak nad rámec současné právní úpravy.

Společná Deklarace má především morální rozměr. Jejím cílem není opakovat doktrinální pozice, ale nalézt společnou řeč pro budoucnost dvou sousedních států a jejich občanů. Charakter silného a oboustranného politického závazku obsaženého v bodě IV, kontinuita kterého je zdůrazněna předpokládaným potvrzením Deklarace parlamenty, dává tomuto dokumentu jeho váhu.

V Praze dne 17. prosince 1996
Václav Klaus, v.r.
Předseda vlády,