Zpráva o Demokratické iniciativě

Demokratická iniciativa vznikla v okruhu lidí, kteří po roce 1977 nahlédli meze Charty77. Za základní problém považovali, jak účinně oslovit širokou veřejnost a získat ji pro politickou práci, jejímž cílem by měla být přeměna stávajícího autoritativního státu v demokratický. Prostor pro takovou činnost se otevřel v druhé polovině osmdesátých let minulého století rozkladem režimu v SSSR. Ideovými východisky přitom zakladatelům DI byly demokratické tradice české politiky (Havlíček, Palacký, Masaryk), osvícenská tradice liberální demokracie a lidských práv a duchovní odkaz křesťanství. Byli jsme si vědomi, že je třeba obnovit příslušnost české společnosti ke společenství evropských národů, z něhož jsme byli násilně vytrženi. Zvláštní význam pro nás přitom mělo masarykovské vymezení „politické drobné práce“ a politického realismu. Vůdčí osobností Demokratické iniciativy byl její iniciátor a předseda, historik a publicista Emanuel Mandler (1932-2009), od jehož úmrtí letos uplynulo pět let.

Na veřejnost jsme poprvé vystoupili dopisem 50 občanů poslancům Federálního shromáždění FS ČSSR. Byla to společná akce s čelnými představiteli disentu včetně Václava Havla, většina signatářů byli však lidé, kteří se dosud v podobných aktivitách neúčastnili. V dopise jsme žádali mj. zrušit kádrové řízení, umožnit pravdivé poznání minulosti, stanovit nová kritéria pro fungování Národní fronty, vyhlásit amnestii pro politické vězně a prosadit radikální zlepšení životního prostředí.

Pod svým jménem vystoupila Demokratická iniciativa v lednu 1988, téhož roku na podzim se prohlásila za „společenské a politické hnutí“. Přibyly další požadavky: zrušení pracovní povinnosti, odluka církve od státu a uznání náboženské svobody, právo na vytváření odborové samosprávy, odchod sovětských vojsk, nahrazení „zákoníku práce“ civilními pracovněprávními předpisy.

V listopadu 1988 po zesílení policejních represí Demokratická iniciativa dočasně přerušila činnost. Dospěli jsme v tu chvíli k závěru, že nám poměry neumožní to, o co nám šlo, tj. budovat společenství otevřené pro veřejnost. Ale už před vánocemi téhož roku jsme znovu začali pracovat.

V první polovině roku 1989 se aktivity Demokratické iniciativy výrazně rozšířily i mimo Prahu. Postupně vznikaly skupiny v Plzni, v západních Čechách (Mariánské lázně, Cheb), v Ústí nad Labem, v Jižních a východních Čechách (Tábor, České Budějovice, Hradecko), v Brně, v Olomouci a v Ostravě.

Na jaře Demokratická iniciativa přišla s jakýmsi harmonogramem změny režimu: navrhovali jsme, aby na počátku roku 1990 proběhly volby do Ústavodárného shromáždění, kde by mohly kandidovat i nezávislé skupiny, do dvou let byla vypracována a schválena ústava a volební zákony a na jaře 1992 se pak podle nich měly konat volby do řádného Federálního shromáždění.

19. června uspořádala Demokratická iniciativa „Pochod - korso občanů pěší zónou za lidská práva“. Od Prašné Brány k Můstku se po dvě hodiny pokojně a potichu procházelo v jakémsi průvodu skoro tisíc občanů. Policie nezasáhla.

Dva dny nato se v Praze konalo setkání účastníků Demokratické iniciativy z Čech a Moravy. Sešlo se asi sedmdesát lidí, jako hosté se zúčastnili i čerstvě zvolení polští senátoři Bujak a Janasz. Asi díky jejich přítomnosti ani v tomto případě policie nezasáhla.

V srpnu 1989 Demokratická iniciativa spolu s Hnutím za občanskou svobodu a Sdružením T. G. Masaryka na rozdíl od Charty77 a dalších občanských aktivit, které argumentovaly mj. nebezpečím, že bude vyvoláno krveprolití, vyzvala k pokojnému občanskému protestu na výročí 21. srpna.

V září Demokratická iniciativa vzhledem k tomu, že získala přívržence i na Slovensku (nikdy jich nebylo mnoho) změnila jméno na Československá demokratická iniciativa. V říjnu navrhla vytvoření Koordinačního výboru československé politické opozice, jehož se měly účastnit kromě ní i Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení a Obroda. Návrh narazil na rozhodný odpor Václava Havla a jeho blízkých a nepodařilo se jej uskutečnit.

Proto pak ČsDI sama 11. listopadu požádala ministra vnitra ČSSR o registraci jako opoziční politická strana.

19.listopadu, po brutálním zásahu policie proti studentské demonstraci na Perštýně, ČsDI žádala okamžité odstoupení vlády, vytvoření přechodné vlády občanského soužití se zastoupením disentu a reformních komunistů z r. 1968, přijetí nového volebního zákona a volby do zákonodárného federálního shromáždění v únoru 1990, s tím, že se jich budou moci účastnit i nezávislé skupiny.

A další osudy Demokratické iniciativy? V listopadu 1989 získal dominantní politický vliv v české politice Václav Havel a lidé z jeho okruhu. Vzniklo Občanské fórum, v němž politické strany včetně Demokratické iniciativy hrály jen velmi okrajovou roli. Při kooptacích získala DI (v rámci OF) dva mandáty ve Federálním shromáždění (pro Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala) a jeden v České národní radě (pro Karla Štindla). Na oslabenou stranu se vrhli různí mrchožrouti, kteří se chtěli zmocnit zvučné značky, ale podařilo se nám ji ubránit a na jarním sjezdu stabilizovat. Mj. i díky podpoře německé FDP jsme zajistili fungování stranického aparátu. V letních volbách jsme kandidovali ještě na kandidátce OF, vzhledem k velkému úspěchu se do ČNR dostali navíc čtyři kandidáti strany z míst na společné kandidátce OF, jež byla považována za nevolitelná, a měli jsme v ČNR poslanecký klub. V létě se Československá demokratická iniciativa přejmenovala na Liberálně demokratickou stranu a vystoupila z OF. Ve Federálním shromáždění zůstali její poslanci v klubu OF, ale záhy byli vyloučeni, protože kritizovali zapojení nomenklaturních komunistů (Čalfa, Vacek) do vlády a nepodpořili Alexandra Dubčeka při volbě do funkce předsedy FS. Po rozpadu OF vyrostla LDS konkurence v podobě Občanského hnutí, jehož lidé (Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Jan Sokol) měli významné pozice ve vládách a v parlamentu. LDS se ocitla pod tlakem (mj. i z FDP), aby s OH fúzovala, což však pro neslučitelnost programů nebylo možné. Problém se vyřešil tím, že na sjezdu LDS na podzim r. 1991 vyhrála v boji o předsednickou funkci o jeden jediný hlas Mandlerova protikandidátka Viktorie Hradská. Poté zakladatelé strany Mandler, Štindl a Doležal odstoupili zde všech funkcí, Hradská a její stoupenci z nového vedení později individuálně přestoupili do konzervativní ODA. Tím se strana jaksi vyprázdnila a „liberální“ část spektra zůstala vyhrazena pro OH, které pak volby v létě 1992 potupně prohrálo. LDS měla přitom na podzim šanci uzavřít podobně jako Křesťanskodemokratická strana předvolební koalici s ODS, porážka Mandlerova vedení strany na stranickém sněmu však tuto vyhlídku pochopitelně zhatila. Emanuel Mandler se pak ještě nějaký čas pokoušel držet stranu při životě na bázi její relativně silné české zemské organizace, ale LDS během několika let zanikla.

Bohumil Doležal
Praha, 11. listopadu 2014