ARCHIV

"otevřeno"

Změna české Ústavy?

Také základní listina českého státu podléhá změnám. Platí to i tehdy, když na ní zákonodárci nic nemění. A to mimo jiné proto, že existují určitá ustanovení Ústavy, která jsou natolik obecná, že je možné vykládat je různým způsobem. Tak hned čl. 54, který ve svém prvním odstavci říká, že prezident republiky je hlavou státu, a v odstavci tři stanoví, že není z výkonu své funkce odpovědný. "Hlava státu" - to může znamenat skoro všechno (což není náš případ), anebo skoro nic (a to také není případ České republiky). Je přirozené, že taková ustanovení jsou platná jak podle konkrétních pravomocí, tak podle ustáleného obyčeje. Podle tradice první republiky znamená hlava státu napůl monarchistickou důstojnost. Václav Havel na tuto důstojnost navázal a snažil se jí až do konce svého funkčního období udržet. Nepodařilo se; důstojnost prezidentského úřadu znatelně poklesla v důsledku Havlova chatrného zdraví, ale také lidské vlastnosti, která se k prezidentskému úřadu příliš nehodí: k malému zájmu o prostého občana.

Zato udržel Václav Havel jiný, velmi důležitý atribut hlavy státu. Při všem nutkání, které ho pudilo zasahovat do vnitřní politiky, a sporech s ústavními činiteli, které v důsledku toho vznikaly, dokázal většinou (ne vždy) nepřekračovat hranice svých pravomocí. Jinak řečeno celkově si uvědomoval, jak daleko smí zajít. Bylo by krásné, kdyby totéž bylo možno říci i o Václavu Klausovi. Naneštěstí sotva s výkonem své funkce začal, dal Václav Klaus najevo, že nejen nemíní dbát ustálených obyčejů, ale že hodlá pro zvýšení moci svého úřadu reinterpretovat Ústavou stanovené pravomoci.V rozhovoru pro Právo došel dosti daleko:

/Klaus/"…Já nemám šanci podle ústavy někoho neodvolat, ale mám šanci někoho nejmenovat". Otázka: Podle ústavy předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády. /pozn.: čl. 68/ Odpověď: "Já se teď nechci přít o interpretaci. Ale já tomu rozumím tak, že do odvolání nemám vůbec co mluvit, ale není pravda, že nemám co mluvit do jmenování."

Václav Klaus se tedy nechtěl přít o interpretaci. Pochopitelně. Takové prosté výroky jako čl. 68 jsou sémanticky jednoznačné a neumožňují výklad podle libosti té či oné strany. Právě proto je okolnost, že prezident republiky se tváří, jako by mu Ústava poskytovala pravomoc zasahovat v jistých případech do personálního složení vlády, dosti znepokojivá.

Podobně znepokojivý je zásah Václava Klause do onoho ustanovení, které, jak jsme řekli, se řídí ustáleným obyčejem, a to, že " prezident je hlavou státu". V tomto případě ovšem "ustálený obyčej" v jistém smyslu dalece přesahuje hranice našeho státu. A to potud, že ústavní činitelé takového malého státu, jako je Česká republika, by měli usilovat o dobré (nebo pokud možno ještě lepší) vztahy se státy, jejichž geopolitické postavení je podobné. To zaprvé. A zadruhé, že musí respektovat mocenské a velmocenské rozložení ve světě. Obojí prezident Klaus hned na počátku svého funkčního období porušil.

Jeho nevrlé výroky na adresu Visegrádu přinejmenším naznačují, že nynějšímu prezidentu by vyhovoval blud obdobný Malé dohodě dr. Edvarda Beneše, usilujícímu o spolupráci se vzdálenými státy, které s námi nemají nic společného, a zanedbávajícímu státy, s nimiž nás pojí mnohé společné zájmy. A naprosto zbytečný konflikt s americkým velvyslancem (chtěl snad Klaus naznačit, že Sadám Husajn mu byl milejší než Američané?) poškozuje vztahy České republiky s naším nejmocnějším a spolehlivým spojencem. Můžeme se tvářit jak chceme svobodomyslně a demokraticky, ale naše reprezentace nesmí zapomínat na to, že Česko není právě největší a nejmocnější stát, a podle toho se také chovat.

To není nic patolízalského. Obávám se, že mnohem blíže máme k patolízalství nyní, po zbytečném a předem prohraném souboji Václava Klause s americkým velvyslancem.

E.M.