ARCHIV

"otevřeno"

Jak Sadám vítězí

Svět je zřejmě od svého počátku uspořádán tak, že když není klamán, nelíbí se mu to. A tak se už od počátku irácké války dovídáme, že existuje nejen válka na bojišti, ale také válka mediální, v níž se údajně obě strany snaží získat přízeň mezinárodní veřejnosti a předvést protivníka v nejhorším světle. Vítězné straně to nepomohlo. V prvních deseti dnech války u nás a zřejmě ve většině Evropy jako bychom stáli na straně Sadáma Husajna a přáli si porážku amerického agresora. Bůhví proč jsme museli vyslechnout tolik vyslovených pomluv nejen Spojených států a jeho prezidenta, ale i americké armády, a proč jsme museli sledovat zpravodajství, které líčilo sáhodlouhý řetěz neúspěchu spojeneckých vojsk při útoku na Irák.

A zatímco jsme sledovali tyto zprávy, doprovázené obrazovým zpravodajstvím naplněným zraněnými a mrtvými lidskými těly, údajnými oběťmi imperialistické agrese, prorazily americké obrněné jednotky  obranu Iráčanů a nevídanou rychlostí urazily dlouhou cestu od hranic Kuvajtu až k  předpolí Bagdádu. V tu chvíli si mnozí z nás uvědomili nejen to, že americká operace byla dobře naplánována a uskutečňována, ale také že v irácké obraně leccos zaskřípalo. A toto leccos umožnilo spojeneckým silám obzvlášť rychlý postup.

Jaké všechny byly chyby iráckého velení při obraně vlastního území, to jistě řeknou vojenští experti. Ale i laik něco pozná. Zarazí ho, že režim, který se neostýchal vraždit desetitisíce lidí, kteří mu byli z různých důvodů nepohodlní, nevyhodil do vzduchu mosty, jejichž neporušená existence značně usnadnila logistiku spojeneckých vojsk. To jsou věci viditelné a pochopitelné laikovi. Kolik asi je dalších obdobných „chyb“ iráckého velení, které rozpozná pouze oko vojenského znalce?

Vysvětlení, proč k nim došlo, může být zajisté mnoho. Nejobecnější a zároveň nejjednodušší je toto: pořádný totalitní režim (takový, jaký právě je režim Saddáma Husajna) vytváří pro život obyvatelstva fiktivní realitu. Je založena na nejrůznějších ideologických schématech i na vyložených báchorkách, které jsou promíchány s reáliemi skutečného života. V této neskutečné skutečnosti žije obyvatelstvo, „obyčejní“ lidé. Nicméně okolnost, že součástí fiktivní reality jsou věci každodenního života, i to, že její hlavní teze a témata se do nekonečna opakují a zvýrazňují, vede k zvláštnímu efektu. V jisté – a někdy i dosti podstatné – míře jim rádi podlehnou sami vůdcové: například uvěří, že Nejvyšší je geniální a že je spolu s výjimečně schopnou a jemu oddanou armádou neporazitelný. A že usiluje zejména o to, jak zabránit válce.

Je tedy pravděpodobné, že irácké vedení samo podlehlo bludu o neporazitelnosti Saddáma Husajna a jeho armády, který irácká propaganda šířila do celé společnosti. V takovém případě se nemuselo namáhat s destrukcí důležitých mostů, protože bylo přesvědčeno, že jejich armáda nedovolí imperialistickému agresoru přes ně přejít. Anebo přinejmenším věřila v její sílu natolik, že bitva o mosty nepřítele na dlouhou dobu zdrží.

Fiktivní realita totalitního systému je složitě strukturovaná. Hovoříme tu o její nejvyšší rovině. V ní musí být vlastní síla vyvážena obrazem patřičně zvráceného nepřítele, jemuž jde hlavně o rozpoutání válečného konfliktu a o pozabíjení co největšího množství bezbranných lidí. Nepřítel je symbolizován co nejjednodušeji: USA, imperialismus, prezident Bush.

Vrátíme-li se tam, kde jsme začali, u takzvané mediální války, pak s úžasem zjistíme, že média velkých evropských států (a také naše) už před vypuknutím bojů nekriticky přejímala schémata a obrazy irácké fiktivní reality a v rouše demokratického zpravodajství je rozesílala po našem kontinentu. Je opravdu škoda, že naše média v této činnosti nezůstala pozadu. Ani soudržnosti společnosti, ani stabilitě státu nepřidá, jsou-li bájné absurdity orientálního systému a jeho útoky na demokratický svět vydávávány za objektivní zprávy.

E.M.