ARCHIV

"otevřeno"

Jaká to byla válka?

Válka se dá nazvat mnoha způsoby. To platí i o válce spojenců proti Iráku. Američané a Britové ji označili za válku, která má přinést Iráku svobodu, tedy za válku osvobozeneckou. Je to však rovněž válka preventivní, protože má omezit možnost aktuální hrozby použití zbraní hromadného ničení. Právě tak je to válka, která má zajistit bezpečnost regionu Blízkého a Středního východu. Lze pokračovat v hromadění přívlastků, především však nesmíme zapomenout, že vojenský úder v Iráku byl jenom dílčím úsekem války velké a významnější. Od 11. září 2001 se Spojené státy považují za zemi, která je spolu s ostatními demokratickými státy v obranné válce s terorismem a která neváhá použít všech prostředků – včetně vojenských – vhodných k tomu, aby tento zápas vyhrála. Na rozdíl od evropských pacifistických států není americká politika sebevražedná. A tak tedy chrání i ony demokratické státy, které si nejsou vědomy aktuálních hrozeb a stavějí se proti preventivnímu úderu.

Pokud chce pacifistický autor v době tak dokonalého vítězství spojeneckých zbraní znevážit toto úsilí, musí si počínat obezřetně. Řekne například, že vítězství spojenců je důvodem k radosti, ale dodá: „Vítězství je jistě lepší než porážka, ale není to odpověď na jiné než vojenské, tedy zelené otázky“ (pozoruhodné je nejen to, že autor považuje vítězství za lepší – zřejmě o něco lepší – než porážku, ale také že odpověď na teror a na hrozbu zbraní hromadného ničení nemá zřejmě být hlavně vojenská). Autor zjišťuje, že válka proti Saddámovi byla útočnou válkou, a ta znamená zabíjení (a co obraná válka – neznamená také zabíjení?) – Od počátku mluvím o článku Martina Komárka „Připomínejme si rozdrcená těla“ v MFD 11. 4.

Ty, kteří souhlasili s  osvobozeneckou válkou v Iráku, Martin Komárek nazývá jestřáby; teď prý „zvedají drápy“. Rozumím tomu dobře, že „jestřáb“, kochající se v zabíjení vojáků a civilistů, je ten, kdo chce hájit demokracii, západní civilizaci a lidská práva a přitom není pacifista? Podobně je zatěžko brát vážně argument, že „útočná válka“ (tedy válka v Iráku) „dává moc soudní, zákonodárnou a výkonnou do rukou lidí, kteří nemají mít ani jednu z nich. Pětadvacetiletý seržant se stává zákonodárcem, soudcem i katem…“. To by opravdu bylo hodně špatné, ale jen kdyby vojenské jednotky převzaly správu nad osvobozeným územím natrvalo.

Všechny Komárkovy argumenty blednou před jeho tvrzením, že „útočná“ válka“ porušuje jeden ze základních principů západní civilizace: „Bůh řekl: nezabiješ. Ježíš jeho slova zdůraznil, jak jen možno.“ Ale takové, blíže nevysvětlené a nerozvedené výlety do biblického světa jsou krajně zneužitelné. Přikázání „nezabiješ“ v Starém zákoně oslovovalo – jako všechna ostatní – jednotlivé Izraelce a stanovovalo, jak se mají chovat ke svým bližním (viz „Desatero“, které v tomto smyslu platí v západním světě dodnes). Pokud pak jde o starozákonní izraelský národ, Bůh jej naváděl a přímo vedl do mnoha válek; jistě věděl, že se neobejdou bez mrtvých a raněných. Martin Komárek říká, že „útočná válka zabíjení připouští“. Je to zlé: jakákoli válka dokonce zabíjení předpokládá. Evropské národy vedly v minulosti mnoho válek, přičemž zbraním jejich armád žehnala církev. Nemusíme být „jestřábi“ usilujícími o válečný konflikt za každou cenu, přiznáváme-li, byť neradi, že války byly a jsou součástí reality.

Pacifismus vychází z domnění, že když budeme všichni hodní a mírní, války přestanou nebo se aspoň omezí jejich počet a ničivost. To určitě nesouhlasí. Budeme-li pouze hodní a mírní, staneme se brzy otroky totalitních diktatur, které podporují terorismus a vyvíjejí zbraně hromadného ničení. Agresivní povaha těchto diktatur hrozí dalšími válkami, hrozí, že Západ bude vystaven novým těžkým zkouškám. Dosud je chráněn Spojenými státy, bylo by však prospěšné, kdyby se Evropa vážně začala zajímat o svou vlastní obranu. Zatím postupuje opačným směrem; v iráckém konfliktu ztěžovaly Francie a Německo Spojeným státům jejich roli, jak jen mohly. Česká republika se pak ztrapnila způsobem, k němuž se těžko hledá obdoba.

E.M., (MFDNES 12. 4. 2003)