ARCHIV

"otevřeno"

Strach Ameriky

V podivném poločase irácké války lze takřka najisto tvrdit, že pozastavení amerického útoku na Irák signalizuje vážné chyby ve vedení války na straně spojenců. Jsou víceméně přehledné.

Především byl scénář války založen na předpokladu, že v Iráku žijí tvorové obdobní občanům Spojených států, lidé, kteří baží po lidských právech a po odstranění diktátora Sadáma Husajna. Těžko to odsuzovat u Američanů, když nepoznali chod věcí v totalitním režimu. Ale nejde jen o to. Přes opačná tvrzení některých amerických generálů vše nasvědčuje tomu, , že spojenecké vedení podcenilo vývoj irácké armády, jejího vyzbrojení a taktiky gerilového boje. Jinak by americká diplomacie nevěnovala tolik pozornosti a hlavně času přípravné fázi konfliktu; protivník měl hodně času, aby se připravil. Navíc se zdá, že nebyla včas vypracována varianta útoku na Irák bez využití tureckého území (a ještě něco: Američané zřejmě nepočítali s tím, že proti nim nejen arabské země povedou mediální válku, ale že většina Evropy místo aby spojence podpořila, se postaví proti nim). Výsledkem je onen poločas, kdy spojenecké velení muselo na blíže neurčený čas pozastavit útok na Bagdád. Pacifističtí antiamerikanisté mohou, zdá se, triumfovat.

Byl by to však triumf předčasný. Je cosi v genech amerického národa, co snadno vede k větším či menším katastrofám na počátku vojenských konfliktů. Když vstoupily Spojené státy do první světové války, pochodovaly jejich formace za zpěvu písní proti šrapnelům a kulometům; skutečnou katastrofou pak bylo potopení americké tichomořské flotily v Pearl Harbouru, jíž pro USA začala druhá světová válka. Z takových katastrof si však Američané dokážou vzít poučení a takřka jistě se poučí či již poučily i tentokrát. A že by snad americká vláda chtěla ustoupit nebo uzavřít kompromis, to nepřipadá v úvahu. Vede ji něco, co nyní v celé Evropě neznáme: strach.

Po 11. září mají Spojené státy strach nejen z teroristického útoku, ale z útoku vůbec. Pro značnou část Američanů je Sadám Husajn jakousi předsunutou hlídkou i symbolem zdivočelého světa, který zaútočí nejprve na ně a pak na ostatní demokratické (euroamerické) státy. Tento strach Evropa jako celek nezná, protože předpokládá, že když dojde k nejhoršímu, budou za ni Američané tahat kaštany z ohně.

Strach je vlastní nejen živočichům, kteří se mohou stát obětí predátorů, ale rovněž racionálně uvažujícímu člověku. Člověk, tvor společenský, žije v ušlechtile pojmenovaných tlupách (kmeny, národy, státy) a ví, že může být okolními skupinami z nejrůznějších příčin napaden a zlikvidován. Strach, který z tohoto vědomí pochází, je pozitivní, protože umožňuje lidem a národům přežít (bez tohoto strachu by státy neudržovaly armády a stávaly by se kořistí dravějších sousedů). Technické civilizaci se bohužel v drtivé většině případů daří tento strach lidského individua potlačit nebo dokonce odstranit. Degenerace, která takto nastává, může mít různé formy; nyní v Evropě navlékla formu antiamerického pacifismu. Ať chce nebo nechce, je americká supervelmoc ve světě silně angažovaná, a to prostě proto, že je hospodářsky i vojensky mnohem mocnější než kdokoli jiný. Světová situace klade na Spojené státy mimořádnou odpovědnost za udržení světového pořádku a způsobuje rovněž to, že jsou neustále mnohem blíže vojenskému konfliktu než ostatní státy. Pokud pak jde o Sadáma Husajna, Amerika se ho opravdu bojí. Má strach ze zbraní hromadného ničení, které přece už dávno vyvíjel, obává se agresivity tohoto autoritativního státu, který se může stát vzorem pro další státy, kterým je trnem v oku křesťanská euroamerická civilizace, navíc bohatá. USA jsou dnes na tom tak, že Irák prostě porazit musejí. V zájmu svém i v zájmu těch, kteří jim v tomto zápase způsobují velké potíže.

Tato situace jako by usnadňovala rozvíjení a vliv antiamerického pacifismu, vycházejícího z jednoduché úvahy, že kdyby byly Spojené státy hodné a dokonale mírumilovné, nebylo by válek a válečného nebezpečí. Tento pacifismus je levicového ražení a velice připomíná naivní myšlenku (kterou jsme u nás zažili v dokonalé formě po roce 1945 a znovu po únoru 1948), že když se bohatým vezme jejich majetek, stanou se majetnými všichni.

My v České republice se také bojíme. Bojíme se však pouze sudetských Němců, protože jim Češi krutě ublížili. Jinak strach nemáme. Vstoupili jsme do NATO (paktu v nynější době neupotřebitelného, zablokovaného) a jsme přesvědčeni, že nám nikdo nemůže ublížit. Vládní strana si dokonce může dovolit přijmout usnesení zaměřené proti válce v Iráku. To vše je přece docela v pořádku. Kdyby si totiž někdo na nás troufl, pak… Pak je tu přece Amerika, ne?

E.M., Lidové noviny 1. dubna