ARCHIV

"otevřeno"

Soumrak Organizace spojených národů?

Ať již irácká válka dopadne jakkoli, jedno je zřejmé: jedním z jejích hlavních výsledků bude uznání faktu, že Organizace spojených národů neplní své poslání. Světové konflikty jdou mimo ni a hlavní mocnosti si přes OSN vyřizují účty jen tenkrát, když se jim to hodí. Mocenskou váhu v globálním světě Organizace spojených národů nemá a za daného stavu mít nebude. Lze si vymyslet způsoby jejího skomírání v budoucnosti, nicméně více smyslu má uvažovat o tom, k čemu by mohla efektivně sloužit. V tom případě je prospěšné všimnout si základů, na nichž byla postavena.

Organizace společnosti národů byla založena koncem června 1945, a to tak, že 50 států antihitlerovské koalice přijalo Chartu OSN. Tato listina určila podmínky členství a postup pro mírové řešení mezinárodních konfliktů stejně jako při porušení míru či hrozbě porušení míru. Chartě OSN byly členské státy povinny dostát bez ohledu na své vlastní zákony. Byla to tedy nejdůležitější mezinárodní listina, neboť OSN měla být a je celosvětovou organizací. Uplatňování jejích zásad má na starosti výkonný orgán OSN Rada bezpečnosti, sestávající z patnácti členů, z nichž pět tehdy nejmocnějších (Čína, Francie, Rusko - tehdy SSSR - USA a Velká Británie) mohly uplatnit právo veta. Ostatních deset členů je voleno na dva roky.

Doba, v níž vzniklo OSN, se nám dnes může s jistým oprávněním zdát jako patriarchální. A to nejen proto, že dnes je počet jejích členů více než čtyřnásobný. Hlavně stojí za pozornost nezvratné přesvědčení významných politiků, kteří koncem druhé světové války plánovali takovou důležitou organizaci, že světový pořádek, z něhož vycházejí, zůstane nezměněn po příští léta, desetiletí - vlastně navždy. V případě OSN se ale trvání tehdejšího světového pořádku dá počítat spíš na měsíce. Železná opona a studená válka znemožnily Radě bezpečnosti přijetí důležitých usnesení. Přesto i po rozpadu sovětského impéria vytváří OSN nejen mezi prostými lidmi, ale i mezi státy iluzi, že bezzubá Rada bezpečnosti plní svou úlohu.

Jak by ji však mohla plnit, když už samotné její základy byly falešné? Prezidentu F. D. Rooseveltovi se podařilo zideologizovat 2. světovou válku, v níž proti mocnostem Osy stály západní demokracie spolu s dalšími státy napadené Německem a Japonskem, a tedy také totalitní Sovětský svaz. Ideologizace spočívala v zatvrzelé tezi, že antihitlerovská koalice jednotně bojuje za svobodu, demokracii a lidská práva na celém světě. Jako Pilát do kréda se tak dostal Sovětský svaz mezi žalující strany v norimberském procesu a - mezi stálé členy Rady bezpečnosti. S rozpadem koloniální soustavy se pak členy OSN stávaly všechny vznikající velké i malé státy třetího světa. Za studené války byly hlavní úkoly celosvětové organizace pochopitelně ochromeny a výjimka v roce 1950 potvrzovala pravidlo (při jednání o válce se severní Koreou sovětský zástupce odešel ze sálu, nemohl proto uplatnit právo veta, a umožnil tak RB přijmout usnesení proti severní Koreji). Nikdy se již nic podobného nestalo.

Přitom paradoxů týkajících se OSN je mnoho a není jim konec. Tak druhý nejlidnatější stát světa, Indie, není stálým členem Rady bezpečnosti. Tyto paradoxy, kterých lze ovšem uvést větší množství (kupříkladu předsednictví Libye, jejíž státn í politika se nebezpečně blíží podpoře terorismu, v RB nebo okolnost, že předsedou letošního valného shromáždění OSN se stal člověk z pomezí našeho podsvětí) jsou dokladem nynějšího rozháraného světového pořádku.

Na jedné straně je tu struktura OSN, vytvořená ještě protihitlerovskou koalicí, svým charakterem dalo by se říci "postmoderní". Sdružuje bez ladu a skladu všechny státy na této planetě a ty všechny - s počtem obyvatel přes miliardu i přes jeden milion - mají jeden jediný hlas. Není nad demokracii? Rada bezpečnosti je dnes dokonale zneškodněna, ale dosud se tváří, že je poslední rozhodující instancí.

Na druhé straně stojí "svět", naše planeta, jejíž ničitel, Homo sapiens sapiens, mění její státní a demografickou tvářnost způsobem, který tu ještě nebyl. Za studené války proti sobě stál demokratický Západ a autokraticky organizovaný Východ, dělení, které počátkem 90. let přestalo platit. To je tedy dnes druhá strana mince. Svět se stal globálním a "unipolárním" s jedinou skutečnou supervelmocí, Spojenými státy. Korektně pojato měly by Spojené státy dbát mínění Valného shromáždění OSN, rozhodně však by se měly řídit usneseními Rady bezpečnosti. Jenže taková korektní usnesení, jak ukázala iránská krize, vlastně existovat nemohou, protože vždy se najde stálý člen, který v mezinárodně důležité otázce uplatní právo veta.

Jak víme, supervelmoc USA v irácké krizi až obřadně dodržovala pravidla světové organizace a snažila se získat podporu Rady bezpečnosti. V tu chvíli se ukázalo, že svět přestal být unipolárním a že v podobě osy Berlín-Paříž-(Moskva) začal vznikat druhý, antiamerický pól. A právě tehdy se Spojené státy, následovány věrně Velkou Británií, de facto přestaly zajímat o světovou organizaci a začaly jednat po svém. Možná že kdyby se byla supervelmoc předtím tak usilovně nesnažila získat Radu bezpečnosti na svou stranu, byl by výsledný efekt v Radě bezpečnosti ještě méně výrazný, ale vojenská akce snazší. Tento výsledek je je, alespoň pro Radu bezpečnosti tragický.

Bylo by víc než dobře, kdyby se tím uzavřel oblouk činnosti Rady bezpečnosti, na jehož počátku stálo spojení demokracie a totality. Svět zřejmě potřebuje instituci umožňující komunikaci mezi státy a bloky různých zaměření. Svět nepotřebuje nadnárodní a nadstátní instituci, která by autoritativně organizovala mír a lidská práva, zabraňovala válkám, popřípadě války řídila, protože na to je příliš pluralitní, rozpolcený a brutální.

A k tomu, aby brutalita nezodpovědných mocností nezničila demokratické země a vztahy mezi nimi, už jeden institucionální prostředek existuje. Nazývá se NATO. Je nanejvýš na čase jej obnovit a přizpůsobit globálnímu a unipolárnímu světu. Nebo vytvořit institucionální prostředek další. Jinak to s demokracií příliš dobře nedopadne.

E.M., Mladá fronta dnes, 29. 3. 2003