ARCHIV

"otevřeno"

Obtížné vykročení do budoucnosti

1. České gesto smíření
2. Václav Klaus o vyhnání Němců
3. Česká minulost a Benešovy dekrety
4. Kdo vyhnal Němce z Československa?

Těsně předtím, než byl poprvé zvolen prezidentem, vyjádřil Václav Havel názor, že "bychom" se my Češi měli sudetským Němcům omluvit za poválečné vyhnání. Ať již byl tento krok promyšlený jakkoli (ve skutečnosti zřejmě příliš promyšlený nebyl), mohl vést k nové reflexi tragických poválečných událostí. Taková reflexe by za příznivých okolností vedla k promýšlení nových koncepcí české politiky. Nedošlo k tomu, česká společnost nebyla na takový krok připravena. Jednoduché a jednoznačné Havlovo stanovisko vyvolalo středoevropskou názorovou explozi, jejíž dozvuky můžeme sledovat dodnes.

I. České gesto smíření

Na české straně tato exploze zesílila nacionální předsudky a nenávist vůči vyhnaným sudetským Němcům. Oficiální česká politika byla hned po listopadu 1989 a je dodnes populistická; nejenže podléhá emocím, které převládají ve společnosti, ale dokonce je předjímá a posiluje. Větší část veřejnosti je tak silně protisudetoněmecky naladěna a považuje poválečné vyhnání za pozitivní řešení.

V této situaci se k sudetoněmecké otázce mělo vyjádřit vedení našeho státu; Evropský parlament vyjádřil přesvědčení, že by bylo vhodné, kdyby Česká republika učinila vzhledem k sudetským Němcům smířlivé gesto. Prý se tak stalo, ovšem české obyvatelstvo si tohoto gesta nevšimlo. Proti tomu předseda zahraničně politického výboru Evropského parlamentu Elmar Brok doporučil přijetí zprávy o závěrech kodaňského zasedání o rozšíření unie (jinak řečeno návrh na přijetí deseti kandidátských zemí), mimo jiné s odvoláním na vyjádření českého prezidenta. Elmar Brok řekl, že "vyjádření prezidenta Václava Klause z minulé soboty, v níž odsoudil deportaci sudetských Němců a zločiny páchané na nich jako nepřijatelné," lze považovat za takové politické gesto z české strany. Jeho zprávu pak zahraničně politický výbor EP přijal. V polovině dubna může EU s Českou republikou a s devíti dalšími kandidátskými zeměmi uzavřít smlouvu o přistoupení k unii.

Je pozoruhodné, že si p. Brok gesto smíření vysloveně vymyslel. Václav Klaus řekl totiž něco zcela jiného než Elmar Brok: neodsoudil "deportace" Němců, ale "události, plné násilí a lidských tragédií", které způsobil nacistický teror. Ten nakonec "v podobě poválečného odsunu" zasáhl i "české" Němce. Všechny tyto události jsou podle českého prezidenta z dnešního hlediska nepřijatelné. Pokud jde o Evropskou unii, je nanejvýš pozoruhodné to, jak předseda zahraničně politického výboru EP dezinterpretoval Klausův výrok, pro nás, občany České republiky je projev našeho prezidenta důležitý i bez ohledu na Evropskou unii. A tak stojí za to ocitovat a komentovat jej v souvislosti s dalšími výroky o vztahu k sudetským Němcům, které učinil takřka současně.

II. Václav Klaus o vyhnání Němců

Nejprve prezident v TV Nova prohlásil, že nehodlá zajít dál, než zašel v roce 1997 jako premiér při podpisu česko-německé deklarace. Část jeho krátkého projevu k výročí obsazení Československa nacisty jsem již citoval. Důležitý je však projev celý:

"Patnáctého března 1939 naše země ztratila samostatnost a na mnoho let v ní zavládl nacistický teror. Ten tragickým způsobem zasáhl životy obyvatel tehdejšího Československa, a to bez ohledu na jejich individuální činy, názory, postoje či eventuální viny. Zasáhl nejprve osudy Čechů a dalších národností žijících v naší zemi a nakonec ‚v podobě poválečného odsunu' i českých Němců. Tyto události, plné násilí a lidských tragédií, poznamenaly celé generace a pocity křivd v myslích řady lidí přežívají dodnes. V České republice i v Německu bychom si měli umět říci: toto se stalo, dnes už minulost nezměníme, z dnešního hlediska šlo o činy nepřijatelné. Obracejme se do budoucnosti a podpořme kroky, které nastolují vzájemnou spolupráci, přátelství a porozumění."

A posléze se Václav Klaus takřka současně v rakouském listě Neue Kronen Zeitung vyjádřil v tom smyslu, že problém dekretů prezidenta Edvarda Beneše, které se dotýkají poválečného osudu sudetských Němců, by se měl přenechat historikům.

Je pozoruhodné, že výroky Václav Klaus záhy po jeho inauguraci vytvářejí sice stručný, nicméně ucelený "balíček" tezí k tzv. odsunu. Pokusme se je logicky seřadit:

1. Minulost nelze změnit. Podpořme kroky vedoucí k budoucí vzájemné spolupráci.
2. Problém Benešových dekretů je třeba přenechat historikům.
3. Nacistický teror zasáhl životy obyvatel tehdejšího Československa, a to bez ohledu na jejich individuální činy, názory, postoje či eventuální viny.
4. Posléze zasáhl nacistický teror v podobě poválečného odsunu i "české" Němce.
5. Události po březnu 1939, plné násilí a lidských tragédií, trvající po mnoho let, jsou z dnešního hlediska nepřijatelné.

Klausovy teze se sice místy překrývají a vcelku navazují na dosud používané nacionalistické argumenty, nicméně zaslouží si důkladnou diskusi. Aniž ji chci předbíhat, dovolím si k nim říct něco málo už teď.

III. Česká minulost a Benešovy dekrety

ad 1. Minulost jako takovou, od pravěku po novověk, opravdu nelze měnit. V některých případech z nedávné minulosti jsou však změny možné, jinak by nemohly existovat restituce (majiteli byl v minulosti odňat majetek, ale nyní se tato minulost mění - majetek se mu vrací). Z toho vyplývá, že v případě vyhnání a majetkových konfiskací něco takového možné je (navrácení částí některých majetků), celkově však, zvláště uvážíme-li rozlohu zplundrované země v pohraničí, změna této "minulosti" nepřipadá v úvahu. Když už však naši političtí představitelé hovoří o tom, jak nelze měnit minulost, bylo by záhodno, aby se zmínili alespoň o velké oblasti zpustošené země a zničení tří tisíc osad vyhnaných Němců. Tuto minulost opravdu změnit nelze.

Co se ovšem v každém případě mění a musí měnit, je výklad minulosti. Není to jen otázka historických vědních disciplín, ale rovněž například zákonodárství. Určitě například přijde doba, kdy pozbude platnosti jednohlasné usnesení naší Sněmovny, že výsledky 2. světové války včetně Benešových dekretů jsou neměnné. Pokud jde o souvislosti, o nichž hovoříme, je toto usnesení až v groteskním rozporu s realitou; velká část takzvaných "výsledků druhé světové války", což nepochybně je také minulost, se dávno změnila ( sjednocení Německa, rozpad sovětského impéria, rozdělení Československa, socialistické Jugoslávie a mnoho dalšího).

ad 2. Problém Benešových dekretů je především problém politický. Je přirozené, že se jimi zabývají historikové, ale právě tak jsou předmětem zájmu politiky (té především), publicistiky, médií - celé společnosti. Česká oficiální historiografie vykládá až do nynějška národně socialistické revoluci, která začala v roce 1945, jako legální, kontinuální navázání na první republiku. To je ovšem nesmírně vzdáleno historické skutečnosti, není to pojetí historické, nýbrž Benešovo, popřípadě Gottwaldovo, tedy pojetí politické a "původní". Chyba není v političnosti této koncepce, ale v tom, že jde o pojetí nacionalistické, chybné. "Oprava" zajisté nebude výlučně dílem oficiální historiografie, to bychom se načekali.

ad 3. Klausova teze o tom, jak nacistický teror zasáhl všechny bez rozdílu, je prostě chybná. Nacistický teror postihl obyvatele v Protektorátu Čechy a Morava různě. Kolaboranty nepostihl vůbec, poslušné vzorné pracovníky skoro vůbec ne, inteligenci zasáhl takřka plošně, prosté dělníky podstatně méně.

ad 4. Poválečný odsun Němců vznikl prý tím, že jej "zasáhl" nacistický teror. Jenže takzvaný odsun měl velké množství příčin. Reakce na nacistický teror a na 2. světovou válku je pouze jednou z mnoha, slova dr. Edvarda Beneše z roku 1941 to velmi dobře potvrzují:

My musíme v této válce zvětšit své etnografické hranice (…) Taková příležitost jako dnes se nám zase dlouho nenaskytne. (…) To znamená tudíž mít dva programy: a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců, b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou…"

IV. Kdo vyhnal Němce z Československa?

Ostatně domněnka, že jediný shluk historických skutečností je bezprostřední příčinou jednoho vzdáleného historického důsledku, je nehistorická a neudržitelná. Sama realita ji odsuzuje do bezvýznamnosti. Jestliže, jak o tom hovořil Václav Klaus, způsobil vyhnání sudetských Němců nacistický teror, pak je na místě otázka - sama o sobě zajisté infantilní -, jak a na základě čeho sebral nacistický teror všem sudetským Němcům - vinným i nevinným - veškerý majetek, jak a na základě čeho je vehnal do koncentračních táborů a donutil k otrocké práci?

Infantilní otázky nás ovšem dovádějí ke skutečným problémům. Vždyť jde o otázky, na které existují víceméně jednoznačné odpovědi. Značná část Pamětí dr. Edvarda Beneše je věnována jeho úsilí získat od mocností antihitlerovské koalice svolení k tzv. transferu Němců; existují písemné doklady o tom, jak česká exilová reprezentace vyhnání Němců chystala (např. jednání dr. Edvarda Beneše s komunisty v Moskvě roku 1943, Košický vládní program), existují přece Benešovy dekrety, připravované pražskou vládou, které vytvářely právní podklad pro perzekuci Němců v Československu. Existují doklady o pomoci Sovětského svazu při takzvaném divokém odsunu, existuje protokol z postupimské konference, dokazující, že Stalin postavil ve věci vyhnání Němců z Československa Západ víceméně před hotovou věc. Kdyby všechno zlo světa způsobil Hitler, pak bychom od jeho smrti žili v pozemském ráji.

Matení veřejnosti, že vyhnání Němců způsobil Hitler nebo nacistický teror, je o to víc politováníhodné, že je podloženo autoritou prezidenta republiky. Prezident republiky není "ochotník" (výraz oficiální české historiografie) a dobře ví, co dělá. Ostatně lze vůbec brát vážně tvrzení, že nacistický teror zasáhl nakonec v podobě poválečného odsunu i české Němce?

ad 5. Řekneme-li, že tzv. odsun Němců je z dnešního hlediska nepřijatelný, navozuje to otázku, komu a jak byl přijatelný tehdy - včetně konfiskací veškerého majetku, nucených prací, týrání Němců v táborech atd. Existují historické práce, které na to odpovídají velmi výmluvně. Jak nacistický teror včetně holocaustu, tak poválečné vyhnání Němců byly přece už z hlediska třicátých a čtyřicátých let zcela nepřijatelné. Formulace o tom, že jsou to události nepřijatelné z dnešního hlediska, se snaží od zavrženíhodných činů odvrátit pozornost. Nacistického teroru se to nedotkne, holocaustu rovněž ne. Takže: bylo vyhnání Němců z tehdejšího hlediska přijatelné?

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se konečně česká politika zbavila historické demagogie, která škodí nejen jí, ale hlavně národu, který má reprezentovat.

E.M.