ARCHIV

"otevřeno"

Propast mezi Václavem Klausem a komunisty

Téma "komunisté a Klaus" je po volbě prezidenta republiky mimořádně frekventované. A takřka vždy autoři řeší otázku, jak to všechno bylo a bude, když mezi komunisty a Klausem leží stěží překlenutelná propast. Jedni jsou úplná levice, druzí, ODS a Klaus, jsou zase pravice. Výsledky těchto úvah jsou různé, myslím však, že hodně neúplné.

Most přes propast

V čem je ta neúplnost? V tom, že obvykle přehlížíme věci zcela základní, které jsou důležitou součástí politické praxe. Teprve takové politické události jako byla kupříkladu volba nového prezidenta ukážou, že protiklad komunisté-Klaus (ODS) je třeba doplnit rovněž tím, co obě tyto strany spojuje. Přemnozí intelektuálové a komentátoři totiž až do té doby nechápali, jak významnou a neoddělitelnou součástí české národní identity je hromadný komplex z poválečného vyhnání Němců. To, že Václav Klaus byl zvolen prezidentem napříč politickým spektrem, přičítají výlučně rozkolu v sociální demokracii a slibům ze strany Klause. Jenže tak jednoduše třetí volba prezidenta nevypadala. Každému, kdo ji i jen letmo sledoval, nemohlo ujít předchozí tažení proti sociálně demokratickému kandidátovi, které konsolidovalo proklausovskou koalici. Komunisté mlžili, zato Český svaz bojovníků za svobodu vydal výzvu členům Parlamentu, aby nevolili Jana Sokola, a to pro jeho názory na "poválečné uspořádání v Evropě, česko-německé vztahy" i pro jeho vztah k odkazu národních dějin v duchu Palackého, Havlíčka a Masaryka. Je pravda, že proti této výzvě se ohradil bývalý předseda ČSBS Čermín a velmi důsledně rovněž senátor Bárta.

Neshoda v hodnocení poválečného uspořádání

Senátor Bárta se v Lidových novinách neostýchal vyslovit názor, že právě ono poválečné uspořádání umožnilo komunistický puč v únoru 1948. Pro spojenectví subjektů z rozdílných stran politického spektra je důležité, co Zdeněk Bárta o tomto uspořádání napsal:

"Jenže co vlastně znamenalo poválečné uspořádání pro naši zemi? Železnou oponu mezi námi a demokracií, vazalství k SSSR,… zákaz pravicových stran, Národní frontu, znárodňování, kolektivizaci, vyvlastňování, politické procesy, strašlivou morální, ekologickou a ekonomickou devastaci… Sudet a poté celé naší republiky." (27. 2.)

Tvrzení senátora Bárty, že poválečné uspořádání "bylo strašlivou tragédií", publikovaly Lidové noviny den před prezidentskou volbou. Zdá se však, že skutečné argumenty příliš poslance a senátory neovlivnily. To naopak neplatí o článku, který téhož dne vyšel v Mladé frontě. Karel Kříž v něm pomlouvá Jana Sokola, že prý "v rozhovoru pro Hospodářské noviny sudetským Němcům otevřel rovnou politickou samoobsluhu", a mimo jiné ironicky tvrdí, že kandidát sociálních demokratů bude sirotky po K. H. Frankovi diskriminovat principem kolektivní viny. Své osočování Sokola za údajnou vstřícnost vůči sudetským Němcům uzavírá:

"Jeho životní pouť svědčí o tom, že vnímá české dějiny a naše zakotvení v Evropě jinak než zakladatelé tohoto státu v roce 1918, a také jinak než Václav Havel. Stručně řečeno: Nikoli Havlíček, Masaryk a Peroutka, nýbrž Pekař a Hácha. Nikoli rok 1918, ale 1526. Nikoli Paříž a Londýn, nýbrž Berlín a Vídeň. (…) Platí však beze zbytku to, co říkal Masaryk: totiž že ‚státy se udržují těmi idejemi, na kterých se zrodily'. Jan Sokol není strážce těchto idejí, proto ani nemůže být reprezentantem masarykovského pojetí českého státu a vhodným prezidentem pro tuto zemi."

Konsolidace proklausovské koalice

Těsně před volbou prezidenta se tedy proklausovská, to znamená protiněmecká koalice konsolidovala. Den před volbou také navštívil komunistické vedení člen Českého svazu bojovníků za svobodu s důrazným varováním před volbou kandidáta vládní koalice. Z jakých důvodů neměl být Jan Sokol zvolen, to už víme. Je groteskní představa zprostředkovaná médii, že snad k tomu bylo třeba komunisty přemlouvat,. Ti měli přehled o situaci dávno před tím. A "ne Sokol" z jejich úst znamenalo aspoň z 90 % "pro Klause". Dalo se to vysledovat z vystoupení předseda KSČM Miroslava Grebeníčka v Parlamentu těsně před volbou prezidenta. Podle jeho slov, která jsou plně v souladu s publikovaným programem komunistů, KSČM

chce zamezit všem snahám o revizi výsledků 2. světové války a Postupimské konference, zabránit snahám otevírat poválečné nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné výsledky. Proti tomu "ČSSD nám vnucuje kandidáta, který není hoden prezidentského úřadu, jak vyplývá ze stanoviska Svazu bojovníků za svobodu. (…) Nezacementujme Hrad filozofováním o ničem, podporou landsmanšaftu, kléru a šlechty…"

A tak nám volba prezidenta republiky ve skutečnosti představila úplně jinou koalici, než jak se o ní obvykle píše. Její síla spočívá v tom, že jde o koalici nejen předvolební a že zdaleka není pouze parlamentní, popřípadě stranická. A samozřejmě to, že její základ je protisudetoněmecký.

Koalice a národní jednota

Tuto koalici tvoří: značná část občanů + část sociální demokracie + komunisté + ODS. Žádná složka uvedené koalice neprotestovala proti slovům předsedy KSČM, že je třeba odmítnout "podporu landsmanšaftu, kléru a šlechty". Jak se do této "koalice" dostali občané? Jednak ze setrvačnosti, jednak z neustálého hanobení sudetských Němců, jak je slyší, vidí a čtou v médiích.

Z pohledu komunistů zaručuje Václav Klaus odmítnutí landsmanšaftu i kléru i restitucí šlechtického majetku. Je ovšem pravicový a pro levicovou KSČM nebylo úplně lehké se pro něj rozhodnout. Pro jejich rozhodování bylo určující politické klima, a toto klima je zcela zvláštní. Určuje je totiž recidiva jednoty obdobné protiněmecké jednotě poválečné Národní fronty. Formálně se tato jednota (nazývejme ji zatím novou Národní frontou) konstituovala loni v dubnu jednohlasou proklamací neodvolatelnosti Benešových dekretů. Je třeba zdůraznit, že jde o národněfrontovní jednotu novou, dnešní. Komunisté nejsou to, co bývali, nejsou stranou v revoluci, neřídí je celosvětové ústředí z Kremlu. Z jejich faktického programu zmizelo nejen znárodňování, ale i snaha zmocnit se monopolní vlády ve státě, která by beztak neměla šanci na úspěch. Hlavní teze převzala KSČM z tradice Národní fronty a nijak se jimi netají. Je to právě zuřivý boj proti sudetoněmeckým vyhnancům, proti katolické církvi a restitucím šlechtického majetku. Důležitá je však také zahraničně politická stránka věci. I ta navazuje na tradici. Věrnost Sovětskému svazu je sice ta tam, ale boj proti imperialismu zůstal.

V tom se KSČM velmi liší od ODS a Václav Klause. Ti se dodnes rovněž odmítají vyrovnat se s poválečným vyhnáním a Benešovými dekrety, ale k Západu jako takovému se staví pozitivně. ODS navázala na poválečný revoluční program z druhé, "pravicové" strany, tedy jako pokračovatelka strany národně socialistické. Uvnitř těchto levicových a pravicových mantinelů působí jak KDU-ČSL, tak sociální demokraté.

Takže běžný levicově pravicový pohled na politické spektrum je třeba doplnit tím, že toto spektrum je ovládáno recidivou poválečné protiněmecké jednoty. Vedení ČSSD to zcela nepochopilo a nominovalo prezidentského kandidáta, který z ní evidentně vybočuje. To se o Václavu Klausovi říci nedá.

E.M.