ARCHIV

"otevřeno"

Nechtěná volební kampaň

Nechtěně a myslím že zbytečně se rubrika "Názory" MF DNES zapojila do kampaně prezidentských voleb. 27. února, den před volbou prezidenta (a tedy v době, kdy už nikdo nemohl včas odpovědět) se tu sešly dva nepěkné "podpásové" útoky (Jana Kříže a Bohumila Pečinky) proti Janu Sokolovi. Otištění "normálního" neagresivního článku Jiřiny Šiklové v Sokolův prospěch nechtěnou volební kampaň příliš nezmírnilo.

V krátkém novinovém článku bych se nedokázal zabývat množstvím osobních osočení Jana Sokola v obou textech. Pokusím se pouze poukázat na neudržitelnost koncepce, která p. Křížovi slouží k celkovému útoku na Jana Sokola. Sokolova životní pouť, domnívá se totiž Jan Kříž, svědčí o tom, "že /Sokol/ vnímá české dějiny a naše zakotvení v Evropě jinak než zakladatelé tohoto státu v roce 1918, a také jinak než Václav Havel. (…) Platí však beze zbytku to, co říkal Masaryk: totiž že ‚státy se udržují těmi idejemi, na kterých se zrodily'."

Pojetí, na jehož základě odmítá Jan Kříž Jana Sokola jako prezidenta, je natolik mimo historické souvislosti, že se o nich znovu musím aspoň zmínit. V roce 1945 nemohla být Československá republika obnovena ve stejné podobě, v jaké byla zničena (a tedy ani na základě týchž idejí). Československo bylo dítětem českého nacionalismu a systému mírových smluv po 1. světové válce, který je sice držel při životě, ale v druhé světové válce se rozpadl. Poválečná revoluce posílila nacionalismus a jinak se původní ideje československého státu neuplatnily. Revoluce nejenže odsunula tři miliony Němců, ale vyvlastněním větších podniků rovněž změnila Československo v socialistický stát (s demokracií, která zakázala opozici). Ten opustil původní představu o jednotném československém národě a stal se státem Čechů a Slováků, upnutým nikoli na Paříž a Londýn, Berlín nebo Vídeň (podle Křížových úvah), nýbrž na Sovětský svaz.

Už v roce 1945 se tedy obnovil československý stát na základě zcela jiných idejí než vznikl v roce 1918. Pokud jde o další vývoj, potom měl jak stát po únoru 1948, tak po sametovém převratu přece jen s idejemi zakladatelů Československa v roce 1918 něco společného - nacionalismus, zaměřený proti sousedním národům. A když se v roce 1992 rozdělilo Československo, vznikl další stát, Česká republika. Ta usilovala o to, aby se mezinárodní prostředí smluv po 1. světové válce (popřípadě Varšavské smlouvy) nahradilo vstupem do NATO a do Evropské unie. Kromě těchto všeobecných samozřejmostí však od té doby, tedy přesně za deset let nedokázala Česká republika najít nové, pozitivní zakotvení v Evropě. Dnes, kdy se "stará Evropa" (Německo a Francie) vzbouřila v ničivé destrukci proti svému zaoceánskému příbuznému a ochránci, se Česko zmítá v zahraničněpolitickém chaosu. Kdybychom vzali pana Kříže za slovo, dovodili bychom, že chce návrat k versailleskému systému. Jistěže tak pošetilý není. Pak ovšem jeho představa o "zakotvení v Evropě" podle idejí zakladatelů státu v roce 1918 znamená zdůraznění nacionalismu. Bez něho by opravdu samostatné Československo nevzniklo, ale nejen to. Je živý a čiperný i dnes. Ve skutečnosti je tak Křížova kritika Jana Sokola kritikou z pozic zastaralého nacionalismu.

E.M.